Markéta Hermanová (* 1985) na sebe upozornila již během studií v ateliéru malby Františka Kowolowského na ostravské Fakultě umění. Mezi její výrazné studentské opusy v té době určitě patřil cyklus Tělo jako důkaz (2007), v němž se zabývala ženským tělem jako nástrojem a prostředkem pro vyjádření a ukojení sexuální nebo bizarní touhy. Ve svém dalším souboru obrazů nazvaném Týden (2007) zvolila konceptuálněji zaměřené vyjádření, v němž tematizovala malířsky podanou reprezentaci mediální reality – celý týden den po dni malováním úvodních stránek nejmenovaného deníku. V roce 2008 pak následoval cyklus Tsunami, v němž autorka rozvolněným, až téměř barokně cítěným malířským podáním přispěla k ojedinělým pokusům o resuscitaci tématu zátiší v rámci současné malby.
 
 
Od zátiší a zpracovávání tělesnosti pak ještě v roce 2008 dospěla k tematice architektury. Začala malovat ostravské scenérie – cyklus Nekropole (2008) – v nichž ji ovšem nešlo o vedutu konkrétního místa, ale o malířský a významový posun. Pohledy na město se v rámci zvolené významové trajektorie rázem staly explicitními nositeli autorčina kritického poselství. Často si proto volila místa odsouzená k brzkému zániku (Hotelový dům Jindřich) nebo k budoucí výrazné proměně (koksovna Karolína). V dalším cyklu se zvolna přesunula k tematizaci genia loci světových metropolí (New York, Moskva, Brusel). Skrze jejich typické architektonické dominanty nebo charakteristické znaky těchto rozsáhlých městských aglomerací se pokoušela o vtipnou a vypointovanou glosu o jejich fungování, ale také o jejich mediálním či virtuálním „vygooglovaném“ obrazu.
 
 
V letech 2012–2013 se od tematiky městských scenérií obrátila někam úplně jinam – v cyklu Přátelé spojila jednotlivé realizace motivem monumentálně působících lebek, jejichž tvar a povrch variovala přidáním a dokomponováním rozličných motivů a měnícím se malířským rukopisem. Jejím prozatím posledním cyklem (2016) je série obrazů, v níž pracuje s motivem hor a velehor, jež opět pojímá svým typickým způsobem – na půdorysu malířsky velmi umně provedených pláten pracuje se změnou měřítka, poetizací a významovým posunem tak, aby na povrch vyplulo hlavní téma jejího malířského úsilí – totiž snaha ukázat svět jako poetický prostor, v němž lze objevovat nečekané motivy, překvapivé situace a nové významové konstelace.
Autor textu: kurátor Martin Mikolášek
 
Vernisáž k výstavě s názvem SEVŘENÍ ČASOVÝCH SMYČEK se uskuteční 30. října 2017 v 18 hodin v Divadle Antonína Dvořáka.
Výstava bude otevřena vždy hodinu před představením až do 4. ledna 2018.
 
 
Výstavní projekty v sezóně 2017/2018 jsou realizovány ve spolupráci s kurátorem Mgr. Martinem Mikoláškem za finanční podpory statutárního města Ostrava.