Dnes nejúspěšnější žijící muzikálový skladatel na světě se narodil v Londýně jako prvorozený syn do rodiny hudebního pedagoga a skladatele Williama Lloyda Webbera, po němž podědil své výrazné nadání. Už v dětství projevoval zájem o magický svět divadla a ve svém pokoji psal a inscenoval první naivní muzikály. Studia na Oxfordu opustil ve chvíli, kdy se definitivně rozhodl stát se skladatelem. K tomuto rozhodnutí výrazně napomohlo setkání s o čtyři roky starším libretistou Timem Ricem, které dalo v roce 1968 vzniknout prvnímu společnému muzikálovému dílu The Likes of Us (Ti, podobní nám) a dětské kantátě Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat (Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť).
Od Josefa vedla přímá cesta k dalšímu společnému dílu, rockové opeře Jesus Christ Superstar, jež vyšla nejprve v roce 1969 na gramofonových deskách. Teprve fenomenální úspěch nahrávky přiměl producenty, aby toto dílo uvedli také v divadelní verzi. V roce 1971 tak měl Jesus Christ Superstar svou oficiální premiéru na Broadwayi v režii Toma O’Horgana. Bez Tima Rice vytvořil Lloyd Webber nepříliš úspěšný titul Jeeves (1974), který byl později uveden s přepracovaným libretem Alana Ayckbourna pod názvem By Jeeves (1996). Kvality autorské dvojice Lloyd Webber – Rice však potvrdil muzikálový příběh adorované manželky argentinského diktátora Juana Peróna Evita (1976).
Vedle komponování muzikálových melodií se Lloyd Webber vždy zabýval i hudbou vážnou. Pro svého bratra Juliana složil několik violoncellových skladeb, pro svoji druhou manželku Sarah Brightman a Plácida Dominga napsal Requiem, za které získal v roce 1986 první Cenu Grammy v kategorii klasické hudby.
Těžištěm jeho díla však byly i nadále muzikály: komorní Tell Me on a Sunday (Líp se loučí v neděli, 1980), veleúspěšné Cats (Kočky, 1981), nenáročná hříčka o vláčcích s herci na kolečkových bruslích Starlight Express (1984) nebo nejúspěšnější muzikál The Phantom of the Opera (Fantom Opery), který se na londýnském West Endu hraje nepřetržitě od roku 1986, dočkal se filmové podoby, a dokonce i divadelního pokračování. Dalšími divácky úspěšnými muzikály byly Aspects of Love (Podoby lásky, 1989) a zejména Sunset Boulevard (1993), jenž se stal na dlouhou dobu posledním výrazným skladatelovým úspěchem, alespoň co se týká ocenění i počtu uvedení. Další tituly jako Whistle Down the Wind (Pískání po větru, 1998), The Beautiful Game (Báječná hra, 2000) či The Woman in White (Žena v bílém, 2004) se už tak nadšeného přijetí nedočkaly.
Za neúspěšný je považován i muzikál Love Never Dies (Láska nikdy neumírá), volné pokračování Fantoma Opery. Premiéra se uskutečnila v Londýně v roce 2010 a už po roce a půl jeho uvádění předčasně skončilo. Přepracovaná podoba Love Never Dies měla premiéru v roce 2011 v australském Melbournu, kde se setkala s přijetím mnohem vřelejším. Na jaře 2011 se v Londýně uskutečnila také premiéra nové divadelní adaptace známého filmového muzikálu Wizard of Oz (Čaroděj ze země Oz), při němž se Andrew Lloyd Webber, který byl rovněž producentem muzikálu, po mnoha letech znovu pracovně setkal s Timem Ricem, jenž pro tento titul přepracoval scénář. Společně dopsali i několik nových písní. Od prosince 2013 do konce března 2014 byl v Londýně uváděn muzikál Stephen Ward, jehož příběh se zabýval nejslavnějším milostným skandálem studené války. Zatím předposlední Lloyd Webberův muzikál School of Rock (Škola rocku) podle úspěšného filmu měl premiéru na Broadwayi na podzim roku 2015 a zařadil se mezi vůbec nejúspěšnější muzikály posledních let. Jeho nejnovějším muzikálem je potom Cinderella (Popelka), která měla premiéru v Londýně v létě 2021.
Andrew Lloyd Webber je vlastníkem produkční společnosti The Really Useful Group, jejímž prostřednictvím spravuje a vlastní šest londýnských divadel včetně prestižních Royal Drury Lane a London Palladium. Nadace Andrewa Lloyda Webbera se také stala jednou z předních britských charitativních organizací podporujících umění a hudbu. Během své kariéry obdržel mnoho ocenění, mimo jiné filmového Oscara, televizní Emmy, několik Cen Laurence Oliviera, Tony, Grammy a řadu dalších. V roce 1992 jej královna Alžběta II. povýšila za zásluhy v oblasti umění do rytířského stavu, a v roce 1997 dokonce jmenovala lordem, čímž se stal doživotním členem Sněmovny lordů. Po dvaceti letech ve funkci se ale členství ve sněmovně sám vzdal.
