Hana Puchová: JENOM ŽENY
7. 10. 2013 - 21. 11. 2013 , Galerie současné malby – Divadlo Antonína Dvořáka 

 


 
   

Nový výstavní cyklu začíná výstavou Hany Puchové. Někdo být první musel, Hana je žena a hlavně její dílo je kvalitní, komunikativní, přístupné i širšímu okruhu návštěvníků a diváků, její dílo vypráví čitelné příběhy. K literatuře a divadlu nemá daleko. Hana nazvala svou výstavu lakonicky Jenom ženy. Jsem si jist, že ta víceznačnost názvu je zajímavá, na jedné straně může vyjadřovat určité tematické vymezení a na druhé určitou možnost znevážení ve smyslu určité nedostatečnosti, „jsou to jenom ženy“… Obojí ale není pravdou. Hana vystavuje převážně portréty, postavy svých kamarádek, dívek a žen, které namalovala v posledních dvou, třech letech, ale také dvojportrét Petra a Pavla, dvou básníků, kteří mají tu výsadu, tu schopnost, díky své jisté sensibilitě, ženskému světu rozumět, dotýkat se jej a přinášet ostatním jeho poselství. Někteří básníci do světa a výstav žen mají přístup, my ostatní můžeme jen závidět, ale spíše se hodí tyto děje pozorovat…

Přestože se často či snad vždy jedná o postavy, působí Haniny obrazy jako charakteristické portréty. Výrazové zjednodušení, výtvarná zkratka není doprovozena zjednodušením psychologickým. Osobnost portrétovaného maluje Hana s řadou typických atributů jako jsou vlasy, děti, brýle, účes, pejsek, papoušek, hračky a další nezbytné předměty. Namalovaný portrét se stává poetickým znakem. 

Portrétovaný je zasvěceným divákem snadno rozeznán a většinou dochází k vyjádření onoho radostného pocitu „jé, to je ona“. Portrétovaný musí být při pohledu na svůj namalovaný obraz jistě potěšen, i když někdy vypadá i legračně.

Když jsem zahajoval Haně výstavu před dvěma, třemi roky, viděl jsem v jejich obrazech jistý tragický podtón, dnes naopak cítím jemný melancholický humor. Myslím, že tato změna není změnou autorčina pojetí, ale její dílo umožňuje obojí způsob výkladu. Je to znamení, že Haniny obrazy jsou živé, i když na nás působí jakoby se v nich zastavil čas. Hanina práce dává jistotu, že vypadá téměř pořád stejně, že se mění jen pomalu, tedy je to něco, co se dnes nepěstuje, co není v současném uměleckém diskurzu aktuální, ale důležitější je, že je to něco, co  je pro Hanu přirozené, co nenudí, co se pomalu rozvíjí a stárne a vyzrává tak jistě, jako třeba kámen. Kurátor výstavy – Martin Klimeš.

 
Hana Puchová – zahájení

Cyklus výstav, který budeme v Divadle Antonína Dvořáka pořádat, má za svůj první úkol představit kulturní veřejnosti, některé významné reprezentanty ostravské výtvarné scény. Mám jisté obavy, že mnozí z pravidelných návštěvníků divadla neměli příležitost dovědět se, že za posledních dvacet let vznikla v Ostravě výtvarné scéna, která je srovnatelná s tím nejlepším, co v České republice známe, že v Ostravě žijí a tvoří vizuální umělci, které je dobré a přínosné znát a jejich tvorbu sledovat. Pořadatelé těchto výstav zajímá propojování nejrůznějších kontextů a okruhů. Máme pocit, že duch doby upřednostňuje univerzálnější pohled oproti specializaci a soustředění se na jeden problém, jeden okruh, jedno téma, jedno médium. Byli bychom rádi, kdyby každý návštěvník četl a rozuměl více jazykům, jak tomu literárnímu, dramatickému, tak hudebnímu a výtvarnému. Věříme, že výstavami v Divadle A. Dvořáka tomuto pohybu trochu pomůžeme.

Nový výstavní cyklu začíná výstavou Hany Puchové. Někdo být první musel, Hana je žena a hlavně její dílo je kvalitní, komunikativní, přístupné i širšímu okruhu návštěvníků a diváků, její dílo vypráví čitelné příběhy. K literatuře a divadlu nemá daleko. Hana nazvala svou výstavu lakonicky Jenom ženy. Jsem si jist, že ta víceznačnost názvu je zajímavá, na jedné straně může vyjadřovat určité tematické vymezení a na druhé určitou možnost znevážení ve smyslu určité nedostatečnosti, „jsou to jenom ženy“… Obojí ale není pravdou. Hana vystavuje převážně portréty, postavy svých kamarádek, dívek a žen, které namalovala v posledních dvou, třech letech, ale také dvojportrét Petra a Pavla, dvou básníků, kteří mají tu výsadu, tu schopnost, díky své jisté sensibilitě, ženskému světu rozumět, dotýkat se jej a přinášet ostatním jeho poselství. Někteří básníci do světa a výstav žen mají přístup, my ostatní můžeme jen závidět, ale spíše se hodí tyto děje pozorovat…

Přestože se často či snad vždy jedná o postavy, působí Haniny obrazy jako charakteristické portréty. Výrazové zjednodušení, výtvarná zkratka není doprovozena zjednodušením psychologickým. Osobnost portrétovaného maluje Hana s řadou typických atributů jako jsou vlasy, děti, brýle, účes, pejsek, papoušek, hračky a další nezbytné předměty. Namalovaný portrét se stává poetickým znakem. Portrétovaný je zasvěceným divákem snadno rozeznán a většinou dochází k vyjádření onoho radostného pocitu „jé, to je ona“. Portrétovaný musí být při pohledu na svůj namalovaný obraz jistě potěšen, i když někdy vypadá i legračně.

Když jsem zahajoval Haně výstavu před dvěma, třemi roky, viděl jsem v jejich obrazech jistý tragický podtón, dnes naopak cítím jemný melancholický humor. Myslím, že tato změna není změnou autorčina pojetí, ale její dílo umožňuje obojí způsob výkladu. Je to znamení, že Haniny obrazy jsou živé, i když na nás působí jakoby se v nich zastavil čas. Hanina práce dává jistotu, že vypadá téměř pořád stejně, že se mění jen pomalu, tedy je to něco, co se dnes nepěstuje, co není v současném uměleckém diskurzu aktuální, ale důležitější je, že je to něco, co je pro Hanu přirozené, co nenudí, co se pomalu rozvíjí a stárne a vyzrává tak jistě, jako třeba kámen.
 
Kurátor výstavy – Martin Klimeš.
       
Vernisáž výstavy:      
       
       

  Články

 

Audio-video ukázky