VZPOMÍNKY NA MARKA PIVOVARA

ČINOHRA / 6.1.2021

„V Národním divadle moravskoslezském se zjevil coby čerstvý třicátník v roce 1994, aby posílil tehdejší, už tak relativně mladé, vedení činohry.

Šibalské, věčně se smějící oči a vtipná replika na rtech se od prvních okamžiků, kdy jsme jej poznali, staly jeho standartou.
Přišel z Brna, kde se narodil, studoval divadelní vědu a posléze působil coby novinář a divadelní kritik. Sám tuto změnu gardu v rámci divadelního světa s úsměvem komentoval slovy, že se „rozhodl slézt z posedu mezi lovnou zvěř“.
A lovnou zvěří se skutečně občas stával, protože se nebál riskovat a na jevištích přeci jen poněkud konvenčního velkého divadla uvádět texty, které nebyly ověřeny inscenační praxí nebo které dokonce sám pro jeviště adaptoval. Někdy zaznamenal obrovský úspěch jako třeba v případě legendární Romance pro křídlovku, jindy si jej divadelní kritika nebo kolegové trošku podali.
Marek se ale se svým neutuchajícím úsměvem na tváři dal málokdy rozhodit a neúnavně dál klestil cestu pro nové impulzy v rámci ostravského divadelního života.
A nezůstával při tom věrný jen NDM, velmi často a s chutí si odskočil „zařádit“ třeba do Komorní scény Aréna nebo Divadla loutek, kde v tandemu s režisérem Radovanem Lipusem připravili řadu inscenací, z nichž na mnohé pamětníci vzpomínají dodnes.

V roce 2017 činohru Národního divadla moravskoslezského ze zdravotních důvodů opustil, nicméně zůstal s ní ve spojení nejen prostřednictvím osobních vztahů, ale také třeba díky pořadu České televize Divadlo žije!, který scenáristicky připravoval.

Dnes jsou inscenace, na kterých se podílel, už jen složkou v šanonech divadelního archivu NDM, zbylo po nich pár fotografií, recenzí a v lepším případě audiovizuálních záznamů. Možná se to může zdát málo, ale tak už to s divadlem jako s živým uměním je.

Nic z obsahu archivu ale nemůže zacelit prázdné místo v srdcích nás, kteří jsme Marka znali a měli rádi. A nejde o vzpomínkové klišé, protože jeho ani nešlo nemít rád. Byl kumpánem pro každou špatnost v tom nejlepším slova smyslu, vtipálkem, který nezkazil žádnou legraci, skvělým partnerem pro debaty o všem možném nebo třeba pro partičku kulečníku, ale především člověkem nadmíru laskavým a empatickým, s citlivým srdcem a křehkou duší.
Člověkem, který byl vždy nablízku, když kdokoliv potřeboval, a jeho blízkost byla hřejivě příjemná a intelektuálně obohacující.

Vedle impulzivního a divokého Juraje Deáka, který jej kdysi do Ostravy „koupil“, byl ostrůvkem klidu a věčné pohody, působil dojmem, že život je jeden bezvadný večírek. A tenhle dojem dokázal přenést i na všechny kolem sebe. Zahrnout je pocitem, že se není třeba strachovat či trápit, ale že si život máme užít. A to jak při práci, tak mimo ni.

Nikdy není lehké vepsat do vzpomínky vše, čím člověk, který odešel, byl a co pro pozůstalé znamenal. Většinou se poněkud sentimentálně vybavuje jen to hezké a opomíjí to horší. Při vzpomínání na Marka v mysli vyvstává především jeden dojem. Přestože Marek nebyl svatý, byl apoštolem lidskosti, skutečného přátelství i schopnosti udělat lidem kolem sebe každodenní život mnohem lepší a snesitelnější. A takoví lidé jsou velmi vzácní…“

Alice Taussiková

„Milý Marku,

to se Ti povedla věc! Vím, že nic nezměním, ale aspoň se vypovídám a někdo si třeba zavzpomíná se mnou… A možná i Tvým nejbližším se trochu uleví… O Tvých divadelních zásluhách bylo a bude napsáno jistě hodně stránek. A po právu. (Kromě mnoha jiných divadelních a rozhlasových dobrodružství jsem měl tu čest zúčastnit se Tebou vymyšlené, scénářem vybavené cesty vlakem na trati Moskva → Petušky, a to mockrát nejen v Divadelním klubu NDM, ale i napříč republikami Česko a Slovensko se zastávkami v tak pustých krajinách, jako je Havířov hl. n., Ústí nad Orlicí hl. n., Plzeň-Jih… Krásná, osm let trvající jízda.)

Poslyš, až si přečteš, co o Tobě napsala Alice, Tvá dlouholetá parťačka a kamarádka z té divadelní, papíry a knihami všeho druhu přecpané „kanceláře dramaturga“, budeš se nadýmat v dramaturgickém nebi jako luftbalón. Budiž Ti to přáno… Takže já Tě už chválit nemusím…

Listuju v antologii V srdci černého pavouka:

Dneska v noci
Rozdýchaná
Řekla jsi mi
Že jsem prase

Než slunce vyjde
Lásko
Prosím o jediné

Řekni mi to zase

A přezdívka byla na světě: „Prase“, „Starobělské prase“, ve slabých chvilkách „Čuník“.
A to bylo zábavy na všech stranách! Devadesátá léta, gejzír svobodomyslnosti a rozvoj technik všeho druhu! Tehdy fungovala služba, že když někdo poslal esemesku na pevnou linku, u adresáta zazvonil telefon a elektronický hlas onu zprávu s elektronickou intonací přeslabikoval. Vtipálci měli bene! Esemesky nacpané hlavně prasečími projevy a zvuky všeho druhu putovaly na starobělskou pevnou linku s železnou pravidelností. Traduje se, že když večer kolem osmé zazvonil u Pivovarů telefon, děti jásaly: „Píše strýček Tomáš!“ (Až se jednou zatrolený autor „uklik“ a poslal zprávu plnou prasečích urážek své vlastní mladičké dceři opuštěné na internátě. Inu, na posměváčky jsou háčky…)
Jo, píšu o blbostech, ale ať už se válíš někde v těch nekonečných duchnách na nebesích, nebo nahříváš v kotlíku čertích trampů, tady na Tebe budeme vzpomínat, takže tu s námi budeš, ať se Ti to líbí, nebo ne!
A byla letní bouřka a průtrž mračen kol řeky Odry… Nit nebyla suchá na rodince mé… A telefon bez posměšků, zato v nouzi prosící vyzváněl v domku Pivovařím… Vlastně nešlo o žádné drama, bylo léto, teplo… Jen Soudružka byla v devátém měsíci a na zádech jsem nesl malého promoklého Františka… Během chvilky zorganizovali jste s Katkou záchrannou výpravu v podobě auta s Ladou B. a Honzou H. a hromadou suchého oblečení – nachystaného už dříve pro bezdomovce. Ohrožené životy byly zachráněny…
Snad jsme tuhle službu trochu oplatili, když si byli Pivovaří rodiče „popletnuli“ – není chyba, nýbrž výraz Jáchyma P. – datum návratu dcery z letního tábora. A zatím co jsme přetřásali zásadní divadelní problémy na zahrádce starobělské občerstvovny, dítko postávalo opuštěné v centru Ostravy. Z omylu milující rodiče vyvedl až rozčílený telefonát vedoucího tábora, co že s ní má dělat, že už je tu poslední a stmívá se… Anžto jsme byli se Soužkou vlastníky automobilu, mávli jsme rukou a cobydup Klárku dovezli…

Marku, vybavují se mi vzpomínky z dob, kdy jsme byli šťastní, asi musím smutek nad Tvým odchodem aspoň takhle vyvážit… A že historek jsou mraky, některé smějí být vyprávěny, až první bolest pomine.
Jedno ale budou mít všechny společné: budou o krásném – tedy pardón! – o vnitřně krásném – člověku.

Měli jsme Tě rádi a budeme vzpomínat!
Howgh!
Jirmani
A to si piš, hodně dalších kamarádů…“

Tomáš Jirman

„Marek Pivovar. Narozen v Brně. Hrdý starobělský chachar plně volbou i rozhodnutím. Nic mě nepřinutí myslet na něj v minulém čase, i když všeobecně zdá se, že právě toulá se někde vesmírně daleko. Možná právě medituje nad řekou Odrou, jestli nebe na Krétě mělo barvu patřičně hlubokou a modrou či moře bylo příslušně vyhřáté a konejšivé. Myšlenky na Marka jsou víc než živé…

Potkali jsme se v srpnu 1989 na Národní divadelní dílně v Šumperku. Měl jsem tam svou třídu, která chtěla poezii, tu tichou scénickou popelku, vzít do tance a hry. Marek byl v žurnalistické třídě Dany Tučkové, pak přišel na chvíli nakukovat k nám. Bystrý, srdečný a zábavný. Pak už jsme o sobě pevně věděli, a byť jiné cesty nám čas na chvíli nadělil, potkali jsme se osudově za pár let ve Zlíně na festivalu Setkání/Stretnutie. Marek tam byl coby redaktor brněnské televize, já jako režisér ostravské činohry. Opět protnuly se naše sny a vize, řekl jsem, že nezbývá mu, než aby nechal už konečně své nudné kriticko-redaktorské hry a sestoupil z posedu mezi zvěř. S Jurajem Deákem, tehdejším šéfem, jsem ho hned na místě seznámil a domluvili se dříve, než bys řekl obuvník čili švec. Tak Marka pohltilo divadlo, ta divoká, krutá a krásná věc. Nastěhovali se s Katkou do Staré Bělé, do rodinného domku po dědovi, od těch dob žádné vyprávění nebylo by celé, kdyby vedle dětských hraček chyběly tam psí stopy po Duně či po Brunovi, co v zahradě pod jabloněmi navždycky zůstanou.

Marek – autor, dramaturg, parťák – mimo jiné s vášnivou inklinací nepsanou k pokleslým žánrům a jiným radostným a múzickým hovadnostem. Tak dokázal se nořit poprvé či posté do westernů, horrorů či budovatelských her. Jeho prameny inspirace netkvěly v klasických dramatických textech, čerpal spíš z prózy, poezie, filmu a mnoha dalších sfér. Z Karlových Varů, opojných jak hustá pivní pěna, přivážel každý rok nové nápady, tituly, nová jména, jimiž se rozhodně musíme v repertoáru zabývat. Nové figury objevoval rád i pro ostravskou činohru – Jana Hájka či Jana Mikuláška tu alespoň za všechny vzpomenu. Marek má na pažbě své dramaturgické winchestrovky řadu úspěšných zářezů v podobě českých premiér i objevů později také jinde znovu a znovu uváděných her. V kolika českých divadlech po ostravské premiéře například stále se objevuje Chvála bláznovství neboli dvě jména Elling a Kjell…
Marek – dramatik hraný v Banské Bystrici, Hradci Králové, Ostravě, Plzni nebo také v Bruselu na prestižním festivalu. Marek obdařený nenápadnou ležérností králů, s darem nikdy nic neuspěchat, to už raději klidně všechno prošvihnout. Připomíná ho každé schodiště, každý kout v Myronu, Dvořáku, Loutkách i Staré aréně. Shakespeare tvrdí – co je po jméně? Růže zvaná jinak, voněla by stejně. Ani Marek neztratil se nikdy v žádném šedém dramaturgickém hejně, ale zněl v něm vždycky osobitý hlas – vtipný, vědoucí a ironický.

Marek – sportovní fanoušek, který vášnivě prožíval všechna hokejová klání. Marek, který uměl provokovat, ale nikdy nikoho zranit, na to byl vždycky příliš empatický a zábavný. Byly to třeskuté večery a kypivé dny, jimiž bylo nám všem vespolně procházeti. Zvedá se opona a jako smršť papírových koulí ve vzpomínkách letí ta přehuštěná kancelář v Divadle Jiřího Myrona, kde jsme existovali s Alicí, Jurajem a Markem. Každý nový text byl tajuplným dárkem, který čekal na své rozbalení. Nelze připustit, že Marek v téhle hře už s námi nikde není, že by snad zmizel ze zdejších magnetických siločar. Kdepak. Setkání s člověkem jménem Marek Pivovar je v životě víc než zlatý šperk v sametové etuji. Je to skutečný královský dar, za který tiše a hluboce děkuji.“

Radovan Lipus