ČLÁNEK Z KATEGORIE OPERA

 

„Téměř po roce v Národním divadle moravskoslezském na nové opeře! Zvláštní okamžik, v němž se mísily emoce štěstí, radosti, pocit zadostiučinění a pochopitelně také dojetí. Divadlo patří lidem a lidé patří do divadla, tak tomu bylo a bude po všechny časy a je moc dobře, že se normální stav vrací. Ještě lépe je, že se tak událo prostřednictvím jedné z nejpřístupnějších a nejlepších oper, které v české hudby vznikly.

 

HUBIČKA je první operou, kterou Smetana napsal jako zcela hluchý, umělecky a do jisté míry i společensky deklasovaný autor. Libreto Elišky Krásnohorské vychází z povídky Karolíny Světlé: v jejím jádru stojí idealizovaný obraz české vesnice v Podkrkonoší, kde po krátkém, rodiči vynuceném manželství mladý vdovec Lukáš požádá o ruku svou dávnou lásku Vendulku. Patálie celé opery je ve své rafinovanosti zdánlivě prostá. Jedná se o jednu jedinou, prachobyčejnou pusu, kterou chce Lukáš na důkaz lásky po své nastávající. (...)

 

 

Pro režiséra Jiřího Nekvasila je Hubička sedmý operní titul Bedřicha Smetany, který měl možnost inscenovat. Jeho režie se promítla především v řešení inscenačních záměrů a psychologické výstižnosti hlavních protagonistů. (...)

Scénografie Jakuba Kopeckého je nádherná. Pracuje rafinovaně s prostorem a jeho dynamikou, je pozorná k symbolice barev, má eleganci, styl a půvab. Výborně se s ní doplňují kostýmy Simony Rybákové, které upoutají syntézou klasických i moderních prvků. (...)

 

Hudební nastudování Marka Šedivého a operního orchestru NDM je příkladem kvalitního a všestranně zodpovědného přístupu. Konkrétně se koncepce pana dirigenta a uměleckého šéfa ostravské opery odrazila volbou výstižných temp, prokresleností hry a zejména pak v překrásně bohatém dynamickém odstínění, jež umožnilo rozumět operním sólistům každé slovo i v pianissimech. Průzračné a bravurní byly též jednotlivé sólové instrumentální výkony hráčů orchestru.

Podobně pečlivé pojetí představil sbormistr Jurij Galatenko a operní sbor NDM. Sborové pasáže se vyznačovaly šťavnatou muzikálností, dynamickou souměrností jednotlivých hlasových skupin, kvalitní výslovností a překrásnou barvitostí.

 

 

Vendulku ztvárnila ostravská sopranistka Veronika Rovná věrohodným způsobem. Zapůsobila přirozeným hereckým projevem, který vycházel z psychologie postavy a nebyl konstruován z vnějších efektů. Její Vendulka nevyzněla prvoplánově jako zatvrzele konzervativní holka, ale měla pro své chování dostatečné argumenty. Navíc své pojetí kořenila jemnými náznaky nadsázky, které byly velmi osvěžující. Nádherně posazený soprán Rovné zazářil v obdivuhodné dynamické škále, nejkrásnější byla její líbezná pianissima, ale sluší se pochválit také její vynikající artikulaci. Vroucnost, s níž Veronika Rovná zazpívala obě Vendulčiny ukolébavky (Hajej, můj andílku a Letěla bělounká holubička) se slýchá jen výjimečně.“