ČLÁNEK Z KATEGORIE AKTUALITY

 

Absolvoval scénografii na DAMU ve třídě Františka Tröstera jako jeden z jeho posledních žáků. Rok 1968 znamenal začátek jeho angažmá ve Státním divadle v Ostravě (dnešním Národním divadle moravskoslezském), kde jeho první inscenací byl Nashův Obchodník s deštěm. O rok později přešel do angažmá Divadla Petra Bezruče, kde v úzké spolupráci s dramaturgem Milanem Calábkem a režisérem Pavlem Hradilem pomáhal utvářet výraznou tvář tehdejšího souboru.

Právě ostravské období, k němuž se opakovaně vracel i později jako host (například v inscenacích Turandot či Dům na nebesích, naposledy pak ve velkém muzikálovém eposu Zvoník u Matky Boží roku 2010), je v jeho biografiích označováno za jednu z nejdůležitějších etap tvorby. Duškova práce pro ostravská divadla byla typická střídmostí prostředků, přesným vytvářením atmosféry a neokázalým, ale promyšleným využíváním prostoru. V roce 1972 stálé angažmá ukončil a přešel do svobodného povolání.

Ostravské zkušenosti ho významně obohatily, stal se vyhledávaným jevištním výtvarníkem na mnoha českých a moravských scénách. Jeho práce, založená na úspornosti prostředků, originálním zacházení s materiálem a citlivém vystižení atmosféry textu, vtiskla podobu činohrám, operám i baletům v Divadle Na zábradlí, Národním divadle i v zahraničí. Hra – jako princip i hybná síla jevištního dění – stála v jeho scénografii vždy v popředí.

 

Obchodník s deštěm (1968), foto František Krasl

Thyl Ulenspiegel (1976), foto František Krasl

Sicilská komedie (1991), foto Josef Hradil

Od roku 1978 vyučoval scénografii na DAMU, po roce 1989 se stal jejím prvním porevolučním děkanem, později vedoucím katedry scénografie a profesorem. Jako učitel dbal na to, aby studenti nejen zvládli řemeslo, ale dokázali své nápady přesně pojmenovat. Vedl s nimi nepřetržitý dialog nad vznikajícími pracemi, podporoval jejich individualitu a snažil se je pevně propojit s divadelní praxí i teorií. Pedagogicky působil také v zahraničí – ve Španělsku, Anglii, Nizozemsku či Spojených státech.

Svou tvorbou a pedagogickou prací ovlivnil celé generace divadelníků; navrhl přes pět set scénických výprav a získal řadu domácích i mezinárodních ocenění. Připomeňme 1. cenu na Trienále v srbském Novém Sadu (1974) a Cenu Alfréda Radoka za výpravu k Othellovi v Městském divadle Brno (1997). V listopadu 2025 obdržel Cenu Thálie za mimořádný přínos českému divadelnímu umění.

„Nikdy jsem se nebál, že neuspěju. Vím, že nešlo o život, jen o divadlo. Ale dělal jsem ho se zápalem.“
S úctou vzpomínáme.