DETAIL PŘEDSTAVENÍ

„Okno“ je pro malbu signifikantní. Spolu s renesančním objevem využitelnosti matematické perspektivy pro budování iluze prostoru na dvojrozměrné ploše začínají umělci i teoretikové uvažovat o malovaném obraze právě jako o okně, jímž lze nahlížet do uceleného obrazového světa, jehož jednotlivé elementy jsou navzájem logicky i proporčně provázány a v němž se intenzita vizuálního klamu téměř nedá odlišit od toho, co člověk skutečně vidí, dívá-li se na svět kolem sebe. Paradigma malířství jako mimetického kouzelnictví tak na několik dlouhých století ovládalo to, jak je třeba se k malbě vztahovat. Teprve až modernistická akcentace autonomie obrazu jako sebereferenční umělecké jednotky – která nepotřebuje jiné konotace než právě ty, které jí autor přisuzuje bez nutnosti nápodobou tematizovat svůj vztah k viděnému – znamenala definitivní odpoutání od tradičního závazku malovat tak, aby to bylo vizuálně uvěřitelné. Při zpětném pohledu je však zřejmé, že modernistické popření mimetické role malířství, jež ve své době působilo jistě osvobozujícím dojmem, neznamenalo a neznamená odmítnutí nápodoby jako takové, neboť práce s ní zůstala tak či onak v malířství přítomná dodnes. Jak je to tedy s obrazy Julie Machallové? Jde jí primárně o zobrazování viděného, nebo se za její tvorbou skrývají i jiné důvody? 

 

Tím, jak se ve své malbě hlásí k uměleckému aparátu, který umožňuje iluzivní zobrazování, by se zdálo, že jsme skutečně svědky tvorby, v níž jde především o zachycení viděného. Obrazy Julie Machallové jsou ale výsledkem strukturovanějšího nakládání s motivem. Její plátna nejsou jen jakýmisi momentkami z cest. Jsou průnikem různých vlivů a intencí, v nichž je individuální vizuální vzpomínka na viděné jen z jednou příčin, proč její obrazy vznikají. Vedle vzpomínky na viděné chce totiž vizuálně zachytit i emoce, kulturní odlišnosti, ale i ohlasy svých dřívějších vzpomínek, nápadů a možná i obav. Prchavost jedinečných okamžiků proto přetavuje do scén, které díky tomu mají obecně narativní potenciál. Tím, kdo (jakýkoli) příběh bude rozvíjet dál, není autorka, která stojí na jeho počátku, ale divák, kterému je dána možnost (a zodpovědnost) dovyprávět viděné v kontextech svých mentálních důrazů – geografických, sociálních či environmentálních. „Okno“ zde tedy figuruje jako symbolický návod ke čtení: každé okno (vlaku, domu, muzea, svatyně) je vždy nějakým způsobem viděním, myšlením a představou, prostorem mezi dovnitř a ven. Vztah, který imaginací proměňuje tušené ve skutečné.