PREMIÉROPERY TRIPTYCH - STO LET OD SVĚTOVÉ PREMIÉRY
OPERA / 13.12.2018

Triptych je soubor tří jednoaktových oper Giacoma Pucciniho. Pod režijním vedením Romana Poláka operu uvádíme v kompletním provedení v pořadí Sestra Angelika, Plášť a Gianni Schicchi a to od 13. prosince 2018 v Divadle Antonína Dvořáka.

Převážně činoherní režisér Roman Polák zvolil už pro svou první režii tohoto díla ve Slovenském národním divadle v Bratislavě jiné pořadí a zachoval je také v Ostravě. Sám si přitom pochvaluje možnost uvést všechny tři opery Triptychu v jednom večeru. „Režírovat operu je přitom daleko víc vzrušující než v činohře – naplnit hudbou určený čas konáním, situacemi. I proto mám rád verismus: je tu pevná vazba libreta a hudby, která vytváří ekvivalent k činoherním podtextům. Tedy to, co je skryté za slovy,“ říká režisér. NDM uvádí nyní opery právě v koprodukci s první slovenskou scénou.
 
Hudebního nastudování Triptychu se ujal Tomáš Brauner. I on si pochvaluje možnost kompletního uvedení. Zároveň se netají obdivem k Pucciniho hudbě a v každé z jednoaktovek Triptychu nachází něco unikátního, co diváka nenechá chladným.
 
Sestra Angelika páchá sebevraždu kvůli nenaplněné pozemské touze po rodině. Své nemanželské dítě nikdy neviděla, po porodu je jí odebráno a ona poslána do kláštera. Když se od své bezcitné tety dozvídá, že dítě zemřelo, přeje si být s ním a otráví se. Panna Marie jí v hodině smrti odpustí a dítě jí posílá za zpěvu andělského chóru. Pucciniho hudba je v okamžiku smrti velmi emoční a silná.
 
 
Plášť přináší zbytečnou a tragickou smrt ze žárlivosti v klasickém vztahovém trojúhelníku. Odehrává se na lodi, jejíž majitel zabije milence své ženy a ukryje ho do svého pláště. Ona se snaží vkřísit jejich vztah zatížený mj. smrtí jejich dítěte, manžel naoko souhlasí, ale rozevírá plášť a ukazuje jí tělo zavražděného... „V Plášti použil Puccini i zcela nehudební zvuky – zvuk remorkéru nebo klakson auta,“ prozrazuje autor hudebního nastudování Tomáš Brauner.
 
 
Gianni Schicchi je dodnes jednou z nejhranějších komických oper vůbec. Dívá se na smrt jako na grotesku, která odhaluje materiální vztahy v široké rodině na pozadí zápasu o dědictví. Rodina se dozví, že nic po smrti příbuzného nedědí, a aby mohli změnit závěť, pozvou si na pomoc Schicchiho, který se za nebožtíka vydává. „Hudební nastudování téhle opery je velmi obtížné. Všichni sólisté si tu skáčou do řeči, což sice ve výsledku vypadá jednoduše, ale na zkoušení je to velmi náročné. Zároveň je zde ale jedna z vůbec nejkrásnějších operních ženských árií,“ říká Tomáš Brauner.