ZORA ROZSYPALOVÁ - ŽIVOTOPIS

Divadelní a filmová herečka Zora Rozsypalová se narodila 3. září 1922 v Kroměříži do umělecké rodiny majitele kroměřížské velkodrogerie Antonína R. a jeho manželky Miloslavy. Díky prarodičům z obou stran, ale zejména matce, aktivní herečce místního ochotnického spolku, se i ona již jako mladá dívka zapojila do regionální divadelní činnosti. Herecký křest si odbyla na prknech kroměřížského loutkového divadla a svůj zájem o herectví dokumentovala rovněž studiem výrazového tance. Po absolvování osmiletého reálného gymnázia v Kroměříži (maturita 1941) směřovaly její kroky na Státní hudebně dramatickou konzervatoř v Brně (1941-1945), kde se seznámila s řemeslnou technikou herecké práce. Uzavření uměleckých škol za okupace a Z. ilegální činnost v podobě aktivistky ilegální skautské organizace (poválečný kříž Za vlast) způsobily, že nadějná herečka  absolvovala až v průběhu prázdnin 1945. Společně s hereckým kolegou Svatoplukem Skopalem st. a mladičkou adeptkou herectví Vlastou Chramostovou absolvovala v průběhu války dvouleté totální nasazení v brněnské zbrojovce a díky své ilegální činnosti i nejeden výslech na místním gestapu. Po uzavření konzervatoře provozovala společně s přáteli v Brně i rodné Kroměříži soukromá divadelní představení. Euforie z ukončení války ji vedla ke kroku zapsat se ke studiu vybraných přednášek na Filozofické fakultě univerzity Palackého v Olomouci (literatura, dějiny), touha pracovat u divadla však byla silnější.

První dva roky uměleckého života strávila v Horáckém divadle v Jihlavě (1945-1947). Mladé herečce bylo umožněno představit se místnímu publiku v širokém rejstříků rolí od dospívajících dívek až po starší ženy. Během dvou divadelních sezón odehrála přes 20 premiér a návštěvníky Horáckého divadla zaujala zejména jako Shakespearova Kleopatra, Gertruda v Hamletovi, Jelena ve Strýčku Váňovi nebo Rosava v Tylově Strakonickém dudákovi. Hereččin esprit a plastičnost jejího projevu však záhy zaujalo vedení Státního divadla Oldřicha Stibora v Olomouci, které mladé nadějné herečce nabídlo angažmá. Volání z moravské metropole vyslyšela a od 1. srpna 1947 se na dlouhých 14 let (1947-1961) stala sólistkou tamní činoherní scény.

Do Olomouce přišla  již jako vyhraněná herecká osobnost. Rolí Helenky v Čapkově dramatu R.U.R se rovnocenně začlenila do místního činoherního souboru, ve kterém kromě Františka Paula, Josefa Raušera a Josefa Beka poznala i svého budoucího manžela a celoživotního partnera herce Františka Šece (1919-2005). Scénická a režijní spolupráce s Jaromírem Pleskotem, Karlem Novákem a Jiřím Svobodou umožnily další hereččin profesní růst. Na olomoucké scéně  se profilovala jako výrazná charakterní herečka s mimořádnými předpoklady. Osobitý jevištní zjev, přitažlivá tvář a nezapomenutelně znělý alt uplatnila herečka společně s darem velkého talentu a nesmírnou pracovní houževnatostí v téměř osmi desítkách divadelních rolí. Publikum hanácké metropole si ji zamilovalo především jako představitelku hrdinek klasického repertoáru, z nichž nejvýraznější byla kněžna v Jiráskově Lucerně, královna v Shakespearově Hamletovi, Titanie v Shakespearově Snu noci svatojánské, Antigona ve stejnojmenné Sofoklově tragédii, případně Ráněvská v Čechovově Višňovém sadu, Runa v Zeyerově Radúzi a Mahuleně nebo sestřenice Běta v dramatizaci stejnojmenného Balzacova románu.

Olomoucké angažmá pro ni bylo šťastné i v osobním životě. Na Staroměstské radnici v Praze se dne 17. září 1951  provdala za dlouholetého hereckého kolegu Františka Šece, se kterým se také rozhodla založit rodinu. Nedlouho po svatbě se manželům narodil syn Martin Šec (13. února 1952, Praha), pozdější známý filmový a televizní kameraman (Bylo nás pět, 1994; Polojasno, 1999; Rebelové, 2001; Operace Silver A, 2007 ad.). Své čtrnáctileté působení v Olomouci uzavřela  na konci července 1961 a společně s manželem využila nabídky Státního divadla v Ostravě, kterému zůstala věrná více než 30 let své herecké kariéry (řádný pracovní poměr od 31.7.1961 do 30.9.1991).

Její vytříbený divadelní projev se za výrazné spolupráce s režisérem ostravské činohry Radimem Kovalem (1924-1985) uplatnil zejména v osvědčených kusech světové klasiky (Antigona, Sofokles: Antigona, 1957; Matka, A.Miller: Po pádu, 1964; Irina Arkadinová, A. P. Čechov: Racek, 1965; Raněvská, A. P. Čechov: Višňový sad, 1969;, Aurélie; J.Giraudoux: Blázniva ze Chaillot, 1971 ad.), herečce však nebyly cizí ani role specificky českých autorů (Drahomíra, J. K. Tyl: Drahomíra, 1964; Královna Kunhuta, Hilbert:Falkenštejn,1968; Paní Hlubinová, F. Šrámek: Měsíc nad řekou,1974; Runa, J. Zeyer: Radúz a Mahulena,1978; Stařenka, A.a V. Mrštíkové:Maryša,1981; Matka, V. Dyk: Krysař,1983 ad.) a nevyhýbala se ani moderně (Kolozubá, V. Vančura: Pekař Marhoul,1985; Antonie, J. Šotola: Padalo listí, padala jablíčka,1986; Skirina, D. Fischerová: Princezna T.,1986 aj.). Na ostravském jevišti excelovala v tragických rolích heroin, bravurně však zvládala i role komediálního charakteru. Jejími životními rolemi se na ostravském jevišti stala Médea (Euripides: Médea,1965), za kterou obdržela Cenu Jaroslava Průchy (1965) a titul zasloužilé umělkyně (1965), a Erži Orbánová (1973) ze slavné Őrkényho Kočičí hry. Profesní růst  a její širší uplatnění na domovské scéně v Ostravě zastavil hereččin občanský postoj v krizových letech 1968/1969, díky kterému jí byl na několik let zamezen přístup nejen na divadelní prkna, ale i do rozhlasu a televize. Se svou domovskou scénou spolupracovala i po ukončení aktivní herecké činnosti (30. září 1991). Nejvýraznější rolí tohoto období se stala role Gizely v Őrkényho Kočičí hře (1997).

Za svůj dlouholetý přínos divadlu byla na závěr svého života poctěna řadou ocenění, z nichž nejvýznamnější byla Senior Prix (1993) od Nadace Život umělce a Cena Thálie (1994) udělená Hereckou asociací za celoživotní mistrovství v oboru činohra. Za povšimnutí stojí také Křišťálová růže (1997) udělovaná v Poděbradech za umělecký přednes a Cena města Ostravy (2008) za dlouholeté umělecké výsledky regionálního a nadregionálního významu a reprezentaci města na poli kultury. Herecký profil  popsal její manžel František Šec v románu Sezona (2005), dějově zasazeném do 50. let 20. století, kde vystupuje v osobě Věry Zahradníkové. 

Její celoživotní působení na mimopražských divadelních scénách bylo jednou z příčin jejího poměrně malého obsazování ve světě kinematografie (10 snímků). Hereččiným filmovým debutem se stala role lékařky-brigádnice v budovatelském dramatu Velká příležitost (1949), což byla na dlouhou dobu její první a jediná filmová příležitost. Před kameru se vrátila až po více než desetiletém intermezzu na počátku 60. let, kdy jí byly svěřovány zejména role matek a učitelek (matka hlavního hrdiny, Žalobníci, 1960; teta, Králíci v trávě, 1961; třídní profesorka, Neobyčejná třída, 1964; učitelka, Metráček, 1971 a vězeňská dozorkyně, ...a pozdravuj vlaštovky, 1972). Nejvýraznějšími filmovými kreacemi se stala hlavní role matky ve vesnickém dramatu Kateřina a její děti (1972), kterou ztvárnila jako osudem zkoušenou vdovu tří nedospělých dcer, a role ženy burcující pacienty v Balaďově Arše bláznů (1970), která se díky normalizačním zásahům dočkala uvedení až 20 let po premiéře v roce 1990. Po dlouholetém zákazu umělecké činnosti u filmu se vrátila před kameru až epizodními rolemi v polovině 80. let, kdy si zahrála ženu v kravíně v Krejčíkově Prodavači humoru (1984), dělnici v Herzově životopisném snímku Zastihla mě noc (1985) a epizodku v Hezkých chvilkách bez záruky (2006) Věry Chytilové.

Mnohem větší příležitosti než film ji nabídla televizní obrazovka, na které se objevovala pravidelně v řadě inscenací a televizních filmů již od počátku 60.let (Kořeny, 1962; Mulat, 1962; Pušky paní Carrarové, 1963; Lištičky, 1964; Strašidlo cantervillské, 1965; Vánice, 1965; Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, 1966; Páni Glembayové, 1967; Hotel Majestic, 1968; Slovanské nebe, 1968; Portrét, 1968; Černá kočka, 1969; Dopiš doma, 1983; Umění nestárnout, 1989; Hra pro tři, 1990; Kámen v okně, 1991; Odsouzen k životu, 1991; Cestující bez zavazadel, 1999; Dřevěna Marika (2000). Největšího ohlasu zaznamenal seriál ostravského studia ČT Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka z roku 1994.

Její životní pouť se uzavřela 22. ledna 2010 v Praze-Ďáblicích. Poslední rozloučení s herečkou proběhlo v sobotu 30. ledna 2010 v Malé obřadní síni strašnického krematoria v Praze, ostravská kulturní veřejnost se měla možnost poklonit herečce při vzpomínkovém aktu v Divadle Antonína Dvořáka dne 12. dubna 2010. Ostatky si ponechal syn u sebe v Praze. 

Kamil Rodan