ČLÁNEK Z KATEGORIE BALET

 

„Balet COPPÉLIA je v tanečním světě skutečným pojmem. Svou premiéru měl v Paříži v roce 1870 a už tehdy toto pohádkové představení na motivy povídky E. T. A. Hofmanna diváky zaujalo a postupně se stalo neodmyslitelnou součástí světového baletního kánonu. Příběh o podivínském vynálezci Coppéliovi a jeho krásné mechanické panence, která se málem stane pohromou pro zamilovanou dvojici Svanildu a Franze, navíc obdařil hudebním libretem skladatel Léo Delibes, známý autor baletních melodií. COPPÉLIA je navíc povedenou kombinací humoru, lehkosti, romantiky, venkovské idyly a temných, skoro až hororových prvků (např. Coppéliova laboratoř).

 

Giorgio Madia využil obrovského dramatického i hudebního potenciálu ikonického díla a nadčasovosti příběhu a vylíčil postavy ne jako loutky z muzea, ale jako životaplné, moderní, chybují a milující bytosti se smyslem pro humor. Hlavní slovo dal přitom rázným a nebojácným ženám, které si stojí za svým a proti kterým jsou muži často úplně bezmocní (stejně jako jsou ony bezmocné proti nim). Divák tak má celou dobu pocit, že sleduje scény takzvaně „ze života“.

 

 

Největší změny doznala v Madiově verzi postava Coppélia. Toho diváci většinou znají jako podivínského a tak trochu děsivého staříka, tady je ale Coppélius představen jako stydlivý mladík, který stejně jako všichni ostatní touží po lásce a pochopení. Stvoří si svůj svět mechanických panenek, ve kterém se cítí dobře, ale střetu s realitou se přesto nevyhne. Madia dává i tomuto „outsiderovi“ naději na lásku a místo ve společnosti.

 

Vizuál celého představení, na němž Madia spolupracoval s výtvarníkem Domenicem Franchim, je jedním slovem nepřehlédnutelný. Vévodí mu modré tóny a sterilní bílá a stříbrná barva, jen výjimečně zabarvená jiným odstínem. Na jevišti je minimum dekorací a rekvizit, avšak scéna i kostýmy tanečníků tvoří jeden celek, plný organických zaoblených tvarů. Muži mají na sobě stylizované uniformy, zatímco dívky sukně připomínající měkké obruče.

 

 

(...) Klobouk dolů před tanečníky, kteří velmi dobře zvládli náročnou kombinaci neoklasického tance (dámská část souboru na špičkách) a současné techniky, výrazných gest, akrobacie (a skutečné ne té jednoduché) i dalších stylů.

 

(...) Brittany Catalinas Haws se v roli Svanildy opravdu vyřádila. Drobná tanečnice dokázala být temperamentní, když bylo potřeba, vtipná, zlomyslná i naivě zamilovaná. Mít vše technicky i herecky pod kontrolou je obdivuhodný výkon, stejně jako je obdivuhodná energie, se kterou Haws celé představení „utáhla“.

 

Vyrovnaným protějškem jí byl Sergio Méndez Romero, ten však více než herectvím přece jen zaujal tanečním výkonem. Velmi výrazným interpretem je i Takafumi Tamagawa, který dostal příležitost jako Coppélius, v roli jeho přítelkyně Olympie jsme mohli vidět Réku Kiss. Baletní sbor a tanečníci v drobnějších rolích (včetně dětí z Baletního studia v rolích Panenek) rozhodně nedostali nic zadarmo, i na ně čekaly výzvy v podobě akrobatických pasáží, kde bylo nutné být v naprostém synchronu.“