VZPOMÍNKA NA IVA KLIMEŠE

VZPOMÍNKA NA IVA KLIMEŠE…

… na jeho architekturu, která provokuje i fascinuje

Ostravané si budovy našich divadel už málokdy spojí se jménem Iva Klimeše (3. 4. 1932 Opava – 27. 9. 2025 Ostrava), s architektem, jenž osobitě a odvážně navrhl v letech 1967–1971 přestavbu a dostavbu Divadla Antonína Dvořáka a který po ničivém požáru Divadla Jiřího Myrona v roce 1976 deset let pracoval na novostavbě s charakteristickým červeným obkladem. Jelikož nás nedávno opustil, rádi bychom připomenuli jeho tvůrčí podíl na podobě obou divadel. Klimešova pečlivá práce na ostravských divadlech představuje výrazný zlom v architektuře kulturních budov ve městě. Ve svých projektech dokázal skloubit respekt k historickému dědictví s inovativním řešením prostoru a použitých materiálů, čímž posouval divadla vstříc tehdejším moderním požadavkům.

„Že budu projektovat divadla, to mě tehdy nenapadlo.“ (Ivo Klimeš)

Opavský rodák, absolvent Fakulty architektury a pozemního stavitelství VUT v Brně, se v roce 1959 zúčastnil architektonické soutěže na novou operní budovu Státního divadla v Ostravě, která měla pojmout až 1400 diváků v hledišti. Projekt se sice z finančních důvodů nerealizoval, ale ono vítězství mladého začínajícího architekta Iva Klimeše významně ovlivnilo směr další tvorby, kterou zasvětil především divadelním budovám. K jeho dalším pozdějším úspěšným realizacím, vedle ostravských divadel, patřila novostavba mosteckého divadla a přestavba opavského divadla.

Vraťme se zpátky do Ostravy. V roce 1957 Ivo Klimeš nastoupil do Stavoprojektu v Ostravě. Díky své pracovitosti, vytrvalosti a výjimečnému citu pro specifickou architekturu se stal vedoucím projektantem se specializací na veřejné a kulturní stavby. V době, kdy se stavěly paneláky a doznívalo období „sorely“, oslovovaly Iva Klimeše mnohem více funkcionalistické obytné domy jeho profesora Bohuslava Fuchse s dlouhými okny, působícími jako štěrbiny, které například později použil jako jeden z hlavních prvků bočního průčelí Divadla Antonína Dvořáka. Tato štěrbinová okna oddělují úzké hranolovité výstupky a ve večerních hodinách osvětlují okolí divadla.

Jeho cit pro detail, touha po inovacích a schopnost dosáhnout harmonie nového vzhledu s původním přinesly Divadlu Antonína Dvořáka expresivní kamennou architekturu a funkční uspořádání prostor, zatímco u Divadla Jiřího Myrona vytvořil soulad mezi historickou fasádou a odvážnou novostavbou.

(kp, dk)

Naše dvě největší ostravská divadla v proměnách architekta Iva Klimeše

Jeho architektura se vyznačovala progresivním přístupem, který, jak sám řekl, nepřináší teorie, ale nečekané objevy v podobě neotřelých forem a prostorových řešení.

Divadlo Antonína Dvořáka

„Čelní fasádu jsem nakonec ale ponechal a navrhl jsem větší blok přístavby, do kterého se vešlo celé zázemí divadla.“ (Ivo Klimeš)

Když v roce 1967 Ivo Klimeš začal připravovat návrh dostavby a rozšíření Divadla Antonína Dvořáka, tehdy Divadla Zdeňka Nejedlého, vstupoval do projektu s jasně stanovenými úkoly. Bylo třeba rozšířit provozní zázemí divadla a zároveň navrhnout novostavbu, která by vyřešila havarijní stav zadního jeviště, poškozeného poddolováním. Klimeš tento problém vyřešil obestavěním boční i zadní části objektu, čímž vznikly nové prostory pro tehdejší celé zázemí divadla. Obestavění jednak pomohlo odhlučnit stále intenzivnější okolní dopravu, která rušila umělce při zkouškách na jevišti i v orchestřišti, jednak posloužilo jako účinná bariéra divákům v hledišti, kteří tak mohli nerušeně sledovat divadelní představení.

Nová přístavba upoutá svou mohutností a pevností. Klimeš zde kombinuje geometrické tvary s prvky neoexpresionismu a brutalismu v kamenném provedení. Zadní přístavbu tvoří mohutný hranol s arkýřem, pásovými okny a terasou, jež poskytuje relaxační prostor pro zaměstnance divadla. Přístavba po stranách byla vytvořena úzkými vystupujícími stěnami obloženými šedou žulou, mezi kterými se střídají svislá okna. Na každé straně je doplňuje čtveřice hranolových výstupků. Použití šedé žuly bylo zvoleno nejen pro svou dlouhou životnost, ale také pro svou nenáročnou údržbu. Přístavbě dodává výrazný pocit robustnosti a stability, který podtrhuje její celkový charakter. Zvolený kámen navíc vytváří silný kontrast k červené kachlíkové zadní části budovy Divadla Jiřího Myrona.

Hlavní průčelí zůstalo zachováno ve své klasicistní podobě z předchozí rekonstrukce v padesátých letech – včetně štítu se sousoším Poezie vítězí nad Sfingou. Přestože původně Klimeš zamýšlel tuto část stavby zcela přetvořit, od radikální proměny ustoupil. Uvědomoval si, že původní vzhled hlavního průčelí je hluboce zakořeněn v povědomí Ostravanů, a proto by jeho odstranění mohlo být veřejností vnímáno velmi citlivě. Nejodvážnější část Klimešova návrhu nakonec zůstala jen v podobě studie, která se dodnes objevuje v odborných architektonických publikacích, například ji zařadil do své knihy teoretik a historik architektury Felix Haas. Klimeš navrhl fasádu s mimořádně neobvyklým, až experimentálním řešením, jaké se v české architektuře šedesátých let téměř nevyskytovalo. Měla mít podobu plastického reliéfu připomínajícího obrovský krystal, který měl být členěn množstvím různě dlouhých svislých bloků a pásů, z nichž některé vystupovaly dopředu a jiné dozadu. Počítalo se také s výraznou hrou světla a stínu a s působivým efektem odrazu osvětlení na vodní hladině kašny umístěné před divadlem.

Venkovní výzdoba divadla byla završena uměleckými motivy, které dodnes kultivují a obohacují jeho okolí. Před budovou architekt umístil kruhovou kašnu, jež vstupuje do prostoru náměstí jako jemný prvek spojující vodu s městským prostředím. V roce 1972, rok po Klimešově přestavbě, byla vedle služebního vchodu instalována kovová plastika Pegase.


Model nerealizované čelní fasády Divadla Antonína Dvořáka podle návrhu Iva Klimeše z roku 1967 Fotografie z archivu Iva Klimeše; zdroj: Svět architektury a divadla. Architekt Ivo Klimeš	Dnes už neexistující podloubí nabízelo romantický průhled směrem ke kašně před Divadlem Antonína Dvořáka Foto František Krasl	Přistavěná zadní část divadla s provozním zázemím, na fotografii můžeme vidět pásová okna baletního sálu a terasu Foto Hana Kunzová

Klimeš usiloval o propojený systém, v němž na sebe jednotlivé místnosti navazují tak, aby provoz divadla byl plynulý, bezpečný a plně odpovídal tehdejším standardům. Do nově přistavěné zadní části divadla umístil zkušebny, baletní sál, sklady kulis a v jejím suterénu kotelnu.

Svému účelu výborně posloužily korepetiční zkušebny i velká zkušebna nad zadním jevištěm; ta se však při pozdější přestavbě proměnila v příruční sklad kostýmů, k němuž vede schodiště. Již zmíněná pásová okna ve třetím patře zadní části přístavby prosvětlila moderní baletní sál. V přízemí vznikl rozsáhlý prostor pro manipulaci s kulisami, který umožnil zefektivnění a usnadnění práce při přestavbách scén pro jednotlivé zkoušky i představení. Přístavby po stranách budovy pak umožnily zřízení dalších hereckých šaten, kanceláří a toalet.

Zachovaná zůstala Grafova barokní osa hlediště a jeviště, pocházející z dob výstavby divadla, která umožnila výhled na scénu z každého místa v hledišti. Stejnou podobu si uchovala také sedadla potažená charakteristickým modrým suknem, která zde byla od poválečné rekonstrukce.

Zásadní vizuální proměnou prošel i přízemní foyer, ve kterém vznikla galerie bust významných osobností ostravského divadla, čímž se bezesporu stal více reprezentativnějším a slavnostnějším.


Foyer Divadla Antonína Dvořáka kdysi zdobila busta Zdeňka Nejedlého Foto František Krasl	Pohled z galerie na jeviště Divadla Antonína Dvořáka s honosným lustrem Foto Josef Hradil	Původní baletní sál s pásovými okny Foto Archiv NDM

Divadlo Jiřího Myrona

Po požáru Divadla Jiřího Myrona jedné prosincové noci roku 1976 měla následovat oprava. První studie však ukázaly, že stávající objekt nelze přizpůsobit požadavkům divadelního provozu, a proto bylo rozhodnuto o zcela nové divadelní budově. Ta měla zahrnovat nové hlediště, jeviště i technické zázemí divadla. Projekt počítal se zachováním novorenesančního průčelí bývalého Národního domu a vstupních prostor. Před Klimešem stál nelehký úkol: navrhnout zcela novou budovu tak, aby respektovala historický význam místa i okolní prostředí a zároveň byla schopna plně sloužit potřebám moderního divadelního provozu. Rekonstrukce a novostavba probíhaly v letech 1977 až 1986.

„Tak vznikly dvě divadla – dvě bytosti. Konkrétní kontrasty. (…) V průčelí – původní historické štuky, na novostavbě vzadu hladký keramický plášť. Noc a den.“ (Radovan Lipus)

Na rozdíl od Divadla Antonína Dvořáka, v němž architekt Klimeš preferoval ostře geometrické tvary, u Divadla Jiřího Myrona kladl důraz na měkké válcové, oválné a kruhové formy. Dominantou nové architektury se stala věžovitá stavba, připomínající sakrální budovu, která byla obložena červeným glazovaným keramickým obkladem Rakodur. Ten stavbě dodal nejen estetický efekt, ale i praktické vlastnosti; je omyvatelný a odolný vůči prachu, což bylo v tehdejším průmyslovém prostředí Ostravy obzvlášť výhodné. Volba obkladového materiálu mohla zároveň odkazovat na místní tradici využívání režného cihelného zdiva a keramického obkladu fasád, kterou známe například z Domu kultury města Ostravy od Jaroslava Fragnera. Na možnou industriální inspiraci poukazují i dobové komentáře, v nichž byla novostavba označována jako „továrna na divadelní fantazii“. Kontrast k červeným plochám jsou lesklé kovové rámy oken a dveří. Leštěný kov se objevil také u hlavního proskleného vstupu do divadla z ulice Čs. legií, kde diváky vítaly moderní kovové dveře s markýzou, jejíž lesklý povrch zrcadlí okolní prostředí.


Panoráma s Divadlem Jiřího Myrona ukazuje výrazný kontrast mezi původní historickou budovou a novou moderní provozní stavbou Foto Petr Sikula	Hlavní vstup s markýzou do Divadla Jiřího Myrona z ulice Československých legií Foto Petr Sikula	Provozní budova Divadla Jiřího Myrona s charakteristickou vězí a červeným keramickým obkladem Foto Josef Hradil

„Za neorenesanční fasádou českého Národního domu nás překvapivě čeká mramorové foyer a ještě dál: veliký okrově hnědý sál a jantarově žlutá opona. Za ní jedno z největších jevišť v České republice.“ (Radovan Lipus)

„Myslím totiž, že architekt si všechno má udělat sám, od celku až po kliky, a má mít i autorský dozor, aby se pak neměl na koho vymlouvat.“ (Ivo Klimeš)

Na výsledné podobě interiéru Divadla Jiřího Myrona se nakonec z časových důvodů podílel Ivo Klimeš společně s Radimem Ulmannem. Ve foyeru si můžeme všimnout zaoblených tvarů, které se dále promítají i do dalších částí divadla, čímž propojují celý vnitřní (i venkovní) prostor v jeden harmonický celek. Ústředním motivem foyeru s hladkými stěnami z bílé omítky, zrcadly a mramorovými podlahami je průhled kruhovým světlíkem, v jehož ose se nachází zavěšený skleněný lustr. Ten nejen osvětluje obě podlaží, ale zároveň doplňuje vstupní halu a dodává jí impozantní atmosféru. Prostor foyeru nabídl zcela nové možnosti využití, vyžadující značnou fantazii uměleckých tvůrců. Symbolickým příkladem je činoherní inscenace Pěna dní, v níž se foyer proměnil v improvizované jeviště. Zároveň se stal ideálním místem pro instalaci výstav, jež zde probíhají dodnes.

Nově vzniklé hlediště získalo podobu amfiteátru s půdorysem ve tvaru homole s prosvětleným oválným balkónem. Strop je modelován do vln, které prostoru dodávají živý a dynamický charakter; zároveň přispívají ke zlepšení akustiky. Barevné ladění sálu do zlatavě okrových tónů vyvolalo smíšené reakce, neboť světlo se v těchto odstínech výrazně odráží a podle některých divadelníků zhoršuje vizuální komfort diváka. Jiní však naopak ocenili řešení, jak se vyhnout obligátní červené barvě.

Jeviště bylo doplněno vysokým provazištěm, rozsáhlou točnou, osvětlením, proscéniovými plochy, předscénami a bočními předscénami, které obepínají přední řady hlediště. Orchestřiště bylo vybaveno zvedacím zařízením, umožňujícím posuny podlahové plochy, a to jak pro potřeby orchestru, tak pro úplné či jeho částečné zakrytí k inscenačním účelům. Tyto architektonické zásahy nejenže umožňují variabilitu prostoru a snadnou manipulaci s kulisami, ale také podporují intenzivnější kontakt mezi herci a diváky. Nové možnosti využití ilustruje kultovní inscenace Můj boj (Mein Kampf), při níž bylo hlediště umístěno přímo do prostoru jeviště. Domovskou scénu zde znovu našel soubor tehdejší operety (později muzikálu), zatímco pro činohru se otevřely možnosti realizace velkých dramatických pláten i muzikálů. Balet zde získal ideální podmínky pro vytváření soudobého tance. Kromě hlavního jeviště jsou v objektu umístěny sklady dekorací, nábytku, rekvizit, kostýmů, dílny vlásenkářů a čalouníků, bufet, šatny pro herce, orchestr a technický personál. Vznikl tak kompaktní celek, který divadlu poskytuje vše potřebné k jeho každodennímu životu.

(dk, kp)


Jeviště v Divadle Jiřího Myrona se zvěšilo a otevřelo tak prostor ambicióznějším inscenacím Foto Josef Hradil	Dobové moderní vybavení centrální světelné režie Foto Petr Sikula	Šatna herců se dodnes zachovala ve stejné podobě Foto Petr Sikula

„Klimešova architektura nepočítá s kompromisem, nesnaží se zalíbit všem.“ (Szymon Rozwałka)

Na to, jak jeho dílo vnímat v kontextu doby a proč je dodnes inspirativní, jsme se zeptali architektů Jaroslava Sedláka a Szymona Rozwałky, kteří byli součástí týmu vítězného návrhu revitalizace vnitrobloku Divadla Jiřího Myrona. Ve svých odpovědích přibližují nejen svůj vztah ke Klimešově tvorbě, ale i to, jak se vyrovnávali s její specifickou architektonickou identitou.

Kdy jste se poprvé setkali se jménem architekta Iva Klimeše?

J. S.: Architekta Ivo Klimeše vnímám především v souvislosti s jeho ikonickým mosteckým divadlem. Během studií ve finském Tampere jsem narazil na podobně tvarovanou stavbu, kostel Reimy Pietiläy, a uvědomil si, že znám podobnou stavbu v Česku. Tato zkušenost mi umožnila nahlédnout na Klimešovu tvorbu v širším mezinárodním kontextu pozdní moderny. Jde o architekturu, která je dnes často nepochopená a společensky odmítaná. Mnohdy se nachází v ohrožení, často se tyto stavby stávají předmětem developerských tlaků, které s ohledem na hodnotu pozemků vedou až k jejich demolici. Mně je však tato „heroická“ architektura mimořádně blízká. Fascinuje mě její poezie improvizace, odvaha experimentovat a schopnost nést otisk doby. Tato směsice racionální konstrukce a emocionální expresivity je tím, proč ji mám tak rád.

S. R.: Musím přiznat, že s dílem architekta Klimeše jsem se setkal až při práci na této soutěži. Nikdy jsem nebyl v Mostě a ani v Ostravě jsem dříve jeho budovy neobjevil. Osobně mi je Divadlo Jiřího Myrona (DJM) mnohem bližší než architektura Divadla Antonína Dvořáka (DAD). Patrně proto, že z projektu Dvořákova divadla byla realizována pouze část, bez nejvýraznější složky původního konceptu – přední fasády. Namísto ní zůstalo socialisticky neoklasicistní řešení, které působí do určité míry uměle a neautenticky.

Co byste vyzdvihli na Klimešově práci na ostravských divadelních budovách?

J. S.: Osobně vnímám Klimešovu architekturu jako mimořádně hodnotnou pro její tvarovou hravost a rafinovanost. Samotné DJM lze chápat jako stavbu s téměř sakrálním výrazem, definovanou výraznou vertikálou, která připomíná věž. V mém osobním vnímání jde zároveň o „rudou“ stavbu, evokující reprezentativní charakter města socialismu. Tvarově balancuje na hraně kulturní a průmyslové architektury, čímž vytváří napětí mezi působivou výrazností a funkční účelností stavby. Propojení hravých tvarů, historických narážek a improvizačního přístupu je to, co činí tuto architekturu inspirativní a výjimečnou.

S. R.: Prostor bloku DJM představuje pozoruhodnou koláž rozmanitých architektonických stylů. Liší se nejen po stránce estetické, ale i myšlenkové a ideové. Tento prostor má za sebou spletitou a složitou historii, kterou díky této architektonické různorodosti dokážeme vnímat. Pro ty, kdo od architektury očekávají příjemný vzhled, homogenní krásu a nekonfliktní kulisy, může být tato rozmanitost rušivá. Nic zde není jednoznačné ani samozřejmé. Jde o architekturu, která nepočítá s kompromisem, nebojí se a nesnaží se zalíbit všem. Je odvážná a radikální. Z dnešního pohledu lze říci, že nejlepší architektura druhé poloviny 20. století vznikala v šedesátých a sedmdesátých letech. Projekty z období normalizace jsou obecně slabší, avšak Klimešovo DJM představuje výjimku potvrzující toto pravidlo. Stejně jako Nová scéna od Karla Pragera nebo stavba na Můstku od manželů Šrámkových dokazuje, že i tehdy existovali architekti ochotní riskovat, a přitom ve své radikálnosti citlivě pracovat s historickým kontextem, nebýt arogantní, ale zároveň se neuchylovat k průměrnosti. Ostrava by měla být na toto dílo hrdá.

Jakým způsobem jste navazovali na stávající Klimešovu architekturu budov DJM a nechali jste se jí inspirovat ve své nové přístavbě?

J. S.: Přístavbou jsme se snažili sjednotit složitý a rozvětvený komplex do jednoho funkčního celku a zároveň doplnit chybějící dvorní strukturu bloku. Právě tato časová a architektonická vrstevnatost pro nás byla výzvou a troufám si říct, že i hlavním zdrojem inspirace. Budova Iva Klimeše je mimořádně silný architektonický objekt, a proto jsme se ji snažili doplnit tak, aby její výraz zůstal dominantní, nikoli potlačený. V rámci vnitrobloku vytváříme tvar připomínající kopec či haldu, který reaguje na výšku štítu historické budovy. Směrem ke „kachlíkovému“ objektu se hmota postupně snižuje, čímž umožňuje při pohledu ze Zahradní ulice vyniknout věžím katedrály Božského Spasitele. V jistém smyslu lze celý koncept chápat jako obrazovou koláž různých vrstev a epoch. Zároveň jsme se snažili vnést do provozního dvora prvek zeleně, aby vznikl prostor, který zvyšuje komfort a pohodu zaměstnanců a kultivuje jinak skrytý provoz „za scénou“.

S. R.: Nejvýraznějším prvkem celé kompozice DJM je Klimešova přístavba. Od samého počátku bylo zřejmé, že obklad fasády musí zůstat zachován. Náš projekt reaguje na jemnou monumentalitu Klimešova díla jak v kompozičním uspořádání hmot, tak ve volbě materiálů. Materiály obou vrstev, Klimešovy i naší, mají podle našeho záměru vytvořit novou kompozici a nový dialog, v němž ani staré, ani nové nepřebírá dominantní roli.

Byl Ivo Klimeš ve své době pokrokový architekt? A v čem?

J. S.: Stavby Iva Klimeše jsou bez nadsázky ikonické. Byl to architekt, který se nebál experimentovat a dokázal si uchovat hluboký smysl pro detail, materiál i prostor. Podle vlastních slov měl na své projekty dostatek času. Většina jeho realizací vznikala v průběhu téměř deseti let, což mu umožňovalo důsledně promýšlet každý aspekt návrhu. Stavba divadla v městské struktuře je vždy významným akcentem, který nelze přehlédnout. V případě DJM vstupujete nejprve historickou budovou, abyste se následně ocitli v úplně jiném časoprostoru, v prostředí, které z ulice téměř nevnímáte. Jeho hmota je přitom překvapivě nenápadná, skrytá za fasádou městského bloku, a přesto uvnitř odhaluje architektonickou sílu a prostorovou imaginaci. Troufám si říct, že cit pro architekturu měl Klimeš v sobě už od mládí, kdy vyrůstal v jedné z vil bratrů Šlapetových – v prostředí, které nepochybně formovalo jeho vnímání prostoru, světla i architektonického řemesla.

S. R.: Byl to bezpochyby výrazný a silný tvůrce. Navrhovat tak radikální a výrazné stavby není pro architekta ani jednoduché, ani bezpečné. V současné české architektuře nám takové osobnosti chybí.