FRANTIŠEK SOKOL TŮMA

PŘED STO LETY...

Celým srdcem ostravským bardem

Jednoho mrazivého lednového dne roku 1926 procházel městem smuteční průvod desetitisíců lidí, kteří přišli vzdát hold muži, jenž dal Ostravě její kulturní duši. V čele průvodu vezli na lafetě rakev Františka Sokola Tůmy a davy ji následovaly v tichém zástupu. Tento okamžik – pohřeb za účasti okolo padesáti tisíc osob – byl vyvrcholením života člověka, který se stal symbolem ostravského kulturního probuzení. František Sokol Tůma, od jehož úmrtí uplynulo sto let, byl spisovatel, dramatik, novinář, a hlavně neúnavný buditel severomoravského lidu, zakladatel ochotnického divadelního hnutí a strážce českého jazyka v kraji černého uhlí i valašských luk.

Portrét Zdroj AMO

Lafeta s rakví Františka Sokola Tůmy před Městským divadlem Zdroj AMO

Schránka s jeho srdcem Zdroj OM

František Sokol Tůma se jen nerad zaobíral svou minulostí a obhajoval to slovy, že „každý má právo na tichý koutek, na skrytou komůrku, od níž klíček nepůjčuje“. Na biografickou přesnost si nikdy nepotrpěl, a tak neopravoval ani zjevné omyly, které se o jeho osobě šířily – ať už šlo o rok narození, rodinné poměry, či herecká léta. Přesto se podařilo alespoň několik střípků z jeho života poskládat. Narodil se roku 1855 v Benešově u Prahy do rodiny obuvníka a už od mládí ho to táhlo k divadlu. Rodiče však pro jeho zanícení mnoho pochopení neměli a spíše si přáli, aby zakotvil v solidním řemeslnickém životě. Vyučil se tedy pekařem, ale k řemeslu stejně nepřilnul. K rodnému Benešovu ho nakonec nepřipoutal ani sňatek, ani narození dcery, a přece jen se nechal nadobro zlákat voláním múz.

Jako kočovný herec vystupoval pod pseudonymem Franta Sokol – jménem symbolizujícím volnost a vlastenectví – a s různými divadelními společnostmi projel křížem krážem české země. Měl výbornou paměť, mohutný hlas působivých odstínů, vznešenou postavu a do přednesu uměl vložit zapálený temperament. Právě tyto předpoklady ho nakonec přivedly k tomu, že opustil herecké putování, osamostatnil se a začal hledat novou životní cestu v recitátorství. Recitátorský chléb však nebyl o mnoho měkčí než ten herecký – výtěžky byly skromné a sotva stačily na nejnutnější živobytí.

Během svého putování s recitačním programem zavítal roku 1893 na Valašsko a brzy nato, v prosinci téhož roku, poprvé navštívil Ostravsko. Ocitl se v kraji rozvíjejícím se průmyslem, kde však česká kultura musela teprve zapustit kořeny. Stal se svědkem příprav k prozatímnímu otevření nově vystavěného Národního domu v Ostravě a hned se chopil příležitosti, aby k této události sepsal veršovaný proslov. Ačkoli zdejší rázovitý kraj dosud neznal a neměl ani nejmenší novinářské zkušenosti, rozhodl se, že začne pro Ostravsko vydávat vlastenecké tiskoviny. Počátkem roku 1894 vyšlo první číslo listu Radhošť, jehož název odkazoval na milované Valašsko, a později na něj navázal dalšími – Ostravským obzorem a Ostravanem. Na jejich stránkách bojoval perem za práva chudých, neúprosně kritizoval sociální křivdy a podporoval horníky v jejich stávkách. Politických vazeb se zříkal, ale vždy stál na straně utlačovaných a českého národa. Věřil více v sílu vzdělání než v revoluci a ostře se stavěl proti nešvarům, které kolem sebe viděl – od alkoholismu až po bezohledný kapitalismus.

Jeho hmotná tíseň však byla leckdy bez nadsázky bídou. Sokol Tůma žil skromně většinou z podpor mecenášů a od roku 1910 z gáže tajemníka spolku báňských úředníků a redaktora časopisu Horník. Ani příjmy z prodeje vydaných knih nebyly valné, neboť knihy proti očekávání nešly na odbyt. Jistý obnos mu vyplácelo coby autorovi zdejší české divadlo a brněnské Národní divadlo za každé představení, to však činilo jen 6 procent, resp. 10 procent z hrubého příjmu. Policejní úředník sestavující zprávu o rodinných, majetkových a výdělečných poměrech Tůmových tehdy do policejní zprávy roku 1923 zapsal, že náklady Sokola Tůmy jsou značné, neboť často jezdí na různé národní slavnosti a bezplatně přednáší a referuje na schůzích rozličných spolků, navíc „jest povahou samotář a dobrého měkkého srdce, který nikomu neodepře podpory a jenž většinu svých příjmů rozdá na dobročinné účely“.

Ani novinářská práce nenaplňovala jeho představy o výdělku, a tak si na radu přátel zažádal o knihkupeckou koncesi a v Mariánských Horách otevřel malé knihkupectví. Jak už to ale u Františka Sokola Tůmy bývalo, šlo o další krátkou epizodu, která jemu, neznalému pravidel obchodu, nevyšla. Ani po nezdaru však styky s Mariánskými Horami nepřerušil, naopak: vztahy zůstaly přátelské a Tůma se stal dokonce členem městského zastupitelstva. Svou chudobu nesl hrdě. „Málo pro něho vážilo to, co se obyčejně jmenuje úpravností obleku a uspořádaností v bytě. Jeho ošumělý havelok, pomačkaný kabát, klobouk všemi barvami hrající a zkornatělé boty byly v Ostravě příslovečné – pro jedny důvod k posměšku, pro jiné přesvědčení, že Sokol Tůma je podivín. Takové řeči odbýval ironickými poznámkami nebo častěji pohrdavým mlčením.“

Jako spisovatel patřil k průkopníkům sociálně laděného románu a dramatu na Ostravsku a Valašsku. Bez příkras zobrazil život chudých havířů, rolníků a pasekářů a srozumitelně, ale neúprosně volal po sociální spravedlnosti. Vrchol jeho prozaického díla tvoří trilogie Černé království, panoramatický obraz ostravského průmyslového regionu s prvky dobových konfliktů. Stále znovu se vracel na Valašsko, odkud čerpal náměty pro svá rozsáhlejší díla. Možná i proto zůstával jeho vztah k této krajině tak pevný – první literární a divadelní úspěchy totiž sklidil právě s „valašskými knihami a hrami“: s tesknou povídkou Sudiči, drásavými scénami Soucitu, a především se svou nejoblíbenější hrou Pasekáři. Ve svých dílech odkrýval na jedné straně tvrdý, chudý kraj valašských kopců, na straně druhé svět hornického života se všemi osudovými zápasy a soukromými tragédiemi. I díky tomu se stal průkopníkem hornického románu nejen v regionálním, ale v celonárodním měřítku.

Divadelní cedule k inscenaci Pasekáři (1926) Zdroj archiv NDM

Tužková kresba zachycující Františka Sokola Tůmu, přednášejícího dne 10. prosince 1925, tedy tři týdny před úmrtím Zdroj archiv NDM

Největší dědictví zanechal Tůma ostravskému divadlu. Koncem roku 1897 inicioval vznik českého Spolku ochotnického divadla, jenž sdružil desítky nadšených místních herců. V novinách a na veřejných shromážděních opakovaně hájil potřebu „české scény pro české město“, zvlášť poté, co pražské Národní divadlo odmítlo uvést jeho hru Staříček Holuša. Na prkna zlaté kapličky se asi jejím dramaturgům valašské nářečí příliš nehodilo, a tak chtěl uspět u místních. František Sokol Tůma stál v čele spolku jako režisér i herec a svým entuziasmem dokázal strhnout okolí. Na jevišti Národního domu vystupoval a v zákulisí psal proslovy k akademiím a slavnostem. Už tehdy prosazoval myšlenku, že divadlo nemá být jen zábavou, ale i školou národního uvědomění. Po první světové válce se Tůmův sen o české profesionální scéně v Ostravě stal skutečností. Situace gradovala už v divadelní sezóně 1917/1918, kdy se na podnět šéfredaktora Ladislava Knotka (později ředitele divadla), spisovatele Vojtěcha Martínka a právě Františka Sokola Tůmy začalo mnohem intenzivněji vyjednávat o nutnosti existence stálé české divadelní scény s vlastní důstojnou budovou. Setkali se s obrovským zájmem u veřejnosti a už roku 1919 vzniklo Národní divadlo moravskoslezské. Tůmovi se tak splnil sen, který roky artikuloval jako novinář i divadelník: české profesionální divadlo v průmyslovém městě, kde se do té doby na velké scéně hrálo prakticky jen německy.

Hned v první sezóně se dočkal: na scéně nyní již českého Městského divadla se konečně odehrála jeho hra Staříček Holuša, která pro svůj vlastenecký étos mezi „svými“ sklidila velký úspěch. V prosinci 1920 uvedlo ostravské divadlo také drama Pasekáři s vložkami národních zpěvů. Tůmovi valašští hrdinové tak poprvé ožili také na ostravském jevišti – úplně první nastudování totiž patřilo brněnským divadelníkům. Pasekáři pak pronikli na řadu ochotnických scén, včetně jedné profesionální ostravské, kde si sám autor s mimořádným úspěchem zahrál hlavní postavu Mikulenky. Ohlas hry přetrval i do dalších let: skladatel Rudolf Kubín ji použil jako předlohu pro operetu, která posléze sklidila množství ocenění. Roku 1954 se inscenace operety objevila na Divadelní žatvě v podobě lidové zpěvohry a stala se nejen vítězem této celonárodní divadelní přehlídky, ale i hitem ostravského repertoáru. Paradoxem zůstává, že se tak stalo právě u autora, který byl celoživotním odpůrcem operety. Přesto se z jeho sociálně laděného dramatu stala úspěšná zpěvohra, korunovaná dalším oficiálním uznáním: „Jednotný Národní výbor v Ostravě uděluje kolektivu Státního divadla Ostrava (SDO) čestné uznání města Ostravy za vzorné nastudování Kubínových Pasekářů s přihlédnutím k úspěšnému inscenování sovětských operet.“ Což byl druhý, neméně ironický paradox, vezmeme-li v úvahu, jak silně byl František Sokol Tůma zakořeněn ve vlastenecké tradici a jak důsledně prosazoval české národní cítění.

Vrátíme-li se ale zpátky do Tůmových soudobých let, do dob, kdy dramaturgickou funkci zastával Vojtěch Martínek, tedy prvních čtyřech let Národního divadla moravskoslezského – tehdy bylo na ostravské scéně uvedeno celkem šest Tůmových her: vedle již zmíněných Pasekářů a Staříčka Holuši to byla dramatizace prozaického díla Na šachtě, dále Gorali, V záři milionů a Soucit. Se změnou vedení divadla se však Tůmova tvorba z repertoáru vytratila, což přispělo k vzájemné roztržce. Na jeho popularitě mezi Ostravany to však nic nezměnilo – ta už byla pevně zakořeněna.

Velký úspěch literární a divadelní mu byl dopřán především po roce 1918, v posledních sedmi letech jeho života. Vystupoval jako uznávaný mluvčí a býval zván jako strhující řečník na celonárodní manifestační shromáždění. Ještě na jaře 1925 se František Sokol Tůma dočkal dojemného uznání: v Rožnově pod Radhoštěm zhlédl představení Pasekářů a tleskající publikum mu připravilo bouřlivé ovace. V té době už se potýkal s následky mozkové mrtvice, jíž předcházel vleklý soudní spor o honorář za vydání jeho sebraného díla. Prohlubovala se v něm chorobná úzkostlivost: nedůvěřoval ani peněžním úřadům, ani lidem a nosíval s sebou v kufříčku všechno své nevelké jmění v hotovosti. Aktivním však zůstával stále – přednášel, jezdíval na Valašsko, navštěvoval ochotnická představení, a tak když v polovině prosince roku 1925 onemocněl, nikdo nepochyboval, že jeho statná tělesná konstituce i tuto chorobu překoná. O to náhlejší a bolestivější byla novoroční zpráva, nesoucí se zdejším krajem, že na silvestrovský den podlehl zápalu plic.

Lednový pohřeb v Ostravě se proměnil v obrovskou manifestaci – městem prošel průvod čítající asi 50 000 účastníků. Zástupy provázely rakev od Městského divadla, svědka jeho jevištních vítězství, až ke krematoriu. Se zesnulým se loučil i starosta města, rakev doprovázeli zástupci prezidenta i vlády, představitelé úřadů, ostravští konzulové i důstojnický sbor, ale přece jen podstatnou část zástupu tvořili ostravští průmysloví dělníci, horníci, jimž Sokol Tůma věnoval celý svůj horlivý život. Před zpopelněním mu bylo vyjmuto a následně nabalzamováno srdce, které Ostravané pietně uložili v pamětní síni Hornického domu. Jako by tím stvrdili, že srdce tohoto muže už bude navždy patřit jejich městu.

Krátce po jeho smrti, v únoru 1926, zařadilo ostravské divadlo znovu na repertoár hru Pasekáři – tentokrát jako poctu zesnulému autorovi. Až po odchodu Františka Sokola Tůmy ze světa ji nastudovalo také pražské divadlo Urania. Přestože byl roku 1927 zařazen podle počtu výpůjček v první ostravské veřejné knihovně vedle Aloise Jiráska a Alexandra Dumase mezi nejčtenější autory, dnes je jeho prozaická i dramatická tvorba spíše cenným historickým dokladem o době, zdejším kraji i nářečí. V následujících letech mu byl odhalen pomník na Slezské Ostravě, pamětní deska na domě v Husově ulici, kde trávil poslední léta svého života, a jeho jméno nese také jedna z ulic v Mariánských Horách.

František Sokol Tůma byl muž vysoké postavy a mohutného hlasu, na jevišti charismatický, v životě neúnavně pracovitý. Neměl akademické vzdělání – byl samoukem, o to však náruživějším čtenářem a pozorovatelem života. Jako vášnivý cyklista projel celé Ostravsko a nacházel inspiraci v jeho krajině i lidech. Celým svým dílem a úsilím sledoval jeden velký cíl: povznést zdejší lid kulturně i národně. Osud Františka Sokola Tůmy je bytostně spjat se zrodem kulturní Ostravy. Ze šedivého města dolů a hutí pomáhal vytvářet živé, sebevědomé centrum českého divadla a literatury.

(to)