Zbyněk Janáček:  „1 400 mm x 1 400 mm"
25. 11. 2013 - 16. 1. 2014,  Galerie současné malby – Divadlo Antonína Dvořáka
       
   

Umělecké dílo má stále výsostné postavení. Je nositelem estetického požitku, filozofického sdělení, apelu, ale také komerčním artiklem, módou nebo pouhou dekorací. Je také pravdou, že za umění je považováno až příliš pouze vizuálních a artistních výtvorů či obrazů, které umě zobrazují předmětnou skutečnost. A ačkoliv ty druhé v běžném životě asi převažují, neobešly by se bez těch prvních. Je jen věcí samotných umělců, jak se s tímto vyrovnají, zda poleví nebo si budou stát za svým. Zbyněk Janáček je naštěstí obdařen talentem, vůlí neuhnout, hledat a tvořit, morální a tvůrčí integritou, pracovitostí, vnitřním řádem a jistě řadou dalších vlastností, které spoluvytváří jeho umělecké dílo.

Zbyněk Janáček zachází se slovníkem geometrie, (neo)konstruktivismu, opartu, racionality. Elementy, které nejsou nové, ostatně jak je tomu i u lidského těla. Právě abstraktní geometricky orientované umění má v sobě mnoho aspektů, které znesnadňují jeho četbu. Svým charakterem dokonce může svádět k povrchnosti vnímání, ačkoliv je tomu právě naopak. Aktivní intelektuální účast diváka je přímo nutná a chápu, že abstrahovat  již abstrahované si nárokuje podobnou zkušenost nebo přinejmenším vůli k tomuto. Pozorovatel je vyzýván k samostatné analýze. Autorovi jde o možnost vyjádření toho, co tkví pod povrchem, co je v jevech podstatné a zákonité. Jazyk geometrie ukazuje k substanci, k podstatě a zákonům.

Optické hemžení, které nedovoluje zraku, aby spočinul, tvary a barvy, odolávající jakémukoliv pokusu o definitivní zachycení, nutí oko a mysl vydat se na cestu do multifokálního prostoru bez kompozičního a perspektivního centra. Znejistění změnou divákova úhlu pozorování, střídání dopadu světla, permutace a progrese působí až tolik dráždivou optickou iritaci. Jsme zneklidněni iluzionistickým efektem a vnímáme povrch obrazu jako celek. 


„Pak se nám zdá, jako by se optický reliéf vypařoval, dematerializoval a vcházel víc do prostoru.“ (A. Pohribný). Vysoké nároky na divákovu soustředěnost jsou násobeny dialektikou atomizace plochy prostřednictvím vedle sebe umisťovaných barevných bodů na jedné straně a přímo klasicistní harmonizací lineárního obrazového řádu na straně druhé. Dle nejhlubšího přesvědčení a ruku v ruce s výdobytky předchůdců poukazuje Zbyněk Janáček geometrickými prostředky na podstatu, ale již neobnažuje základní struktury a elementy, které by ozřejmovaly pravidla tvorby. Systém interaktivity barev byl již ostatně rozpracován, modulární chromatické systémy byly již vygenerovány, nejde o matematiku jako takovou, ale i způsob logického přístupu, použitého ve stavbě uměleckého díla, které zachází s emotivně individualizovanými sférickými strukturami. V grafických sériích umožňujících možnosti variací se vrstvy pravidelné konstrukce zásahem proměňují na dekomponovaný celek. Zda-li tento permutační proces je dán náhodou, systematicky určenou náhodou nebo zásahem tvůrce – architekta otevírá nové percepce vnímání, stále však mezi póly jistoty a nejistoty.

V paralele ke „konkrétům“, tedy modelům nového strukturálně dynamického způsobu chápání světa, Zbyněk Janáček tyto konkréty spíše zakrývá nebo je nechává tušit.  Obraz představuje výsek univerza, překrýváním se relativizuje jeho řád. Vesmírné drama, plné pohybů, (ne)fiktivních prostorů, tvořené mikrokosmosy atomů je osou světa, novou přírodou, která není krajinou, ale dynamizmem vizuálních sil, uměním osvobozeným od předmětnosti. Ne však jako klasičtí konstruktivisté, kteří se domnívali, že prvky obrazu je potřeba zbavit chaotického balastu, který je absurdní, nečitelný a nesrozumitelný, ale spíše v intencích jednoho z pólů Nové citlivosti, uznávající náhodu a chaos vedle řádu, zobrazení vedle abstrahované struktury či hravost, která usiluje o účast diváka a podtrhuje tak existenciální momenty volby. Svůj řád má tedy nepochybně i reálný svět. Je to však řád vysoce dynamický a neustále proměnlivý. Zbyněk Janáček je filozofem, který objektivizovanou koncepci mění zásahem do struktury obrazu na subjektivní koncept s otevřenou možností změn. Vždyť jedinou jistotou, která je dnes zcela neochvějná, je nejistota. Vše ostatní je jisté jen pro konkrétní okamžiky.

Jiří Jůza, 8. 1. 2013

 

  Články    
 
   
Zbyněk Janáček v Nové galerii Divadla Antonína Dvořáka
(krasnaostrava.cz, 22. 11. 2013)
   
 

 









 

 

Audio-video ukázky