ZÁZNAM INSCENACE LADY MACBETH MCENSKÉHO ÚJEZDU
OPERA / 18.5.2020
LADY MACBETH MCENSKÉHO ÚJEZDU – drásající i groteskní, mnohdy silně erotická a přitom nepopsatelně opojná, vše pohlcující Šostakovičova opera v hudebním nastudování Jakuba Kleckera a v režii Jiřího Nekvasila míří na vaše obrazovky prostřednictvím našeho YouTube kanálu! Dramaturgický úvod si opět připravil režisér Jiří Nekvasil.
 
Zásadní dílo operní literatury 20. století je „tragédií-satirou“ zkažené společnosti vyvěrající z nezřízené moci sexuality. Ztělesňuje ji Katěrina, frustrovaná a utlačovaná hospodyňka, která za sebou zanechává mrtvoly...
 
Šostakovič rozehrál tuto progresívní disonantní hru brutální emocionality za použití sólisticky koncertantních nástrojů, sborů a intermezz; triviality, fraškovitosti a grotesknosti. „Poprvé byla uvedena s velkými úspěchy v roce 1934 v Leningradu a Moskvě. Již roku 1935 zazněla v Clevelandu, New Yorku, Philadelphii, Buenos Aires, Curychu, Bratislavě, Olomouci, pražském Novém německém divadle a Stockholmu a koncem roku byla znovu uvedena v Moskvě, ve Velkém divadle. Šostakovičova hudba, která značně bezohledně komentuje osudy postav, zní velmi výsměšně, velmi tvrdě, je zákeřná jako režim v tehdejším Sovětském svazu. V partituře jsou znatelné úseky charakteristické drzosti, typické pro jejího autora: žesťový soubor na scéně, tanečně-parodistické plochy, drásající pasáže i jímavě krásná lyrická místa,“ uvádí dirigent Jakub Klecker.
 
Opera zpočátku dosáhla ohlušujícího úspěchu v bezmála 180 reprízách, v období stalinského teroru byl však skladatel zanedlouho souzen v pokřiveném článku Chaos místo hudby (Pravda, 1936), který výhružně uvádí: „Je to hra na nepochopitelné věci [rafinovanost], která může skončit velmi špatně.“ Šostakovičova hra také velmi špatně díky Stalinovi skončila. Tento na Západě renomovaný skladatel se ocitl v nebezpečí stejně jako podobně smýšlející umělci a jeho blízcí. Opera se dalšího uvedení dočkala až po svém přepracování v 60. letech. Na ostravské scéně se v této verzi dávala v roce 1971 jako Kateřina Izmajlovová (hudební nastudování Jiří Pinkas, režie Ilja Hylas). Všechny totality se bojí umění, které je neuchopitelné, které se vyjadřuje metaforou. Ve své nejistotě mají rády realismus, kde je vše jasné, ložené, optimistické..., což razil ve třicátých letech ideolog Ždanov. Lady Macbeth je vrcholné dílo, jehož hudba je velmi ironická, jízlivá, plná hudebních citátů, celé drama je stavěno v kolážovitém, až groteskním nadhledu a šklebu. Inspiraci pro vytvoření inscenace jsme našli v konstruktivismu sovětských divadelních avantgard 20. let. Dáváme nahlédnout do intimního světa pokoje, kde se odehrávají erotické scény Katěriny a Borise, jakož i děravý dvůr, jímž prolézají lidé i krysy, stejně jako se snažíme vytvořit obraz transportů na Sibiř, bezvýchodnost ze zavření do klecí,“ uvádí režisér inscenace Jiří Nekvasil.
 
Roli Katěriny ztvárnily Elena Suvorova a Iordanka Derilova (nominace na moravskoslezskou Cenu Jantar).  V dalších rolích se divákům představili Aleš Briscein (nominace na moravskoslezskou Cenu Jantar) / Vadim Zaplechny (Sergej), Martin Bárta (širší nominace na Cenu Thálie) / Jevhen Šokalo (Boris), Josef Moravec / Juraj Nociar (Zinovij), Václava Krejčí Housková / Anna Nitrová (Sonětka), Veronika Holbová / Olga Jelínková (Axiňja / Trestankyně) a další. 
 
ZÁZNAM BUDE K DISPOZICI 28. KVĚTNA V 18.30 HODIN POD TÍMTO ODKAZEM