ZEMŘELA VĚRA NOVÁKOVÁ-BEZOUŠKOVÁ
23.9.2026
Národní divadlo moravskoslezské obdrželo smutnou zprávu o úmrtí operní sólistky Věry Novákové-Bezouškové (4. 3. 1924 Lazy u Orlové – 20. 9. 2026 Praha).
 
„Nikdy jsem nikomu nezáviděla!“
 
Věra Nováková-Bezoušková spojila většinu své profesní kariéry s Ostravou, kde působila jako přední operní sólistka, oceňovaná pro svůj velmi příjemný hlasový témbr a technickou jistotu.

Na scéně dnešního Národního divadla moravskoslezského debutovala v roce 1939 v patnácti letech pod vedením tehdejšího šéfa opery Jaroslava Vogla. Na doporučení přítele, významného ostravského profesora Josefa Schreibera, ji angažoval do chlapecké role v operní inscenaci Jovana. Chlapecké role se jí díky její drobné, štíhlé postavě a šibalské povaze nevyhnuly ani v pozdějším dlouholetém ostravském angažmá.

Během druhé světové války působila jako elévka činohry a zpívala v operním sboru, kde už dostávala malé roličky. I když se jí nakonec totální nasazení ve vítkovické zbrojovce nevyhnulo, mohla alespoň zpívat v ostravském rozhlase. Po válce soukromě pokračovala v hudebním vzdělávání u bývalé sólistky ostravské opery Anny Stračovské-Černíkové a poté byla konečně přijata na pražskou konzervatoř.
 
Věra Nováková jako Zerlina (Don Giovanni, 1961)
Foto František Krasl
 
V její osudové roli Lišky
(Liška Bystrouška, 1953)
Zdroj Ostravské muzeum
Na zkoušce s kolegyněmi Zdeňkou Divákovou, Ludmilou Komancovou a režisérem Iljou
Hylasem (Rusalka, 1960)
Foto František Krasl
V roli Katušky z její oblíbené Smetanovy opery (Čertova stěna, 1965)
Foto František Krasl
„Ostravsko bylo pro mě vždycky doma.“
 
Po úspěšných studiích se vrátila na severní Moravu. Nejprve se uvolnilo místo v opavské opeře, avšak v roce 1953 dostala nabídku dirigenta Rudolfa Vašaty, tehdejšího šéfa ostravské opery, aby hostovala v titulní roli lišky Bystroušky, a to dokonce bez alternace. Rok nato přijala vytoužené angažmá v ostravské opeře, které trvalo 28 sezón a čítalo přes devadesát rolí. Jak už bylo řečeno, kvůli své drobné postavě a hlasovému fondu byla často obsazována do chlapeckých a kalhotkových rolí (např. Cherubín ve Figarově svatbě, Siebel ve Faustovi a Markétce nebo Kuchtík v Rusalce), ale zpívala také Manon, Rosinu, Papagenu, Neddu, Zerlinu, Mimi, Ritu, Terinku, Blaženku, Barči ad. Její nejvýznamnější a kritikou nejvýše hodnocenou úlohou zůstala právě Janáčkova liška Bystrouška, kterou v Ostravě ztvárnila ve dvou různých nastudováních (1953 a 1967).

„Třebaže i ty ostatní zmíněné role jsem milovala, liška Bystrouška byla moje osudová role. Zpívala jsem ji v roce 1953, dirigoval Vašata a režíroval Václav Kašlík. A potom ještě v roce 1967, tu dirigoval Jiří Pinkas a režíroval Miloslav Nekvasil. Moje Bystrouška byla většinou hodnocena v superlativech. A když se ohlédnu, myslím si, že jsem tu roli odvedla v obou případech dobře; tu mladou lišku i tu zralejší. Ráda… ráda na obě vzpomínám!“

I přes rodinný život v Praze zůstala profesně věrná ostravskému divadlu a tamnímu souboru, který oceňovala pro jeho kolegiální atmosféru. Po ukončení aktivní pěvecké kariéry pořádala výchovné koncerty a až do svých 99 let pracovala ve výboru Herecké asociace. V roce 2004 obdržela za svou celoživotní činnost cenu Senior Prix a se svou neuvěřitelnou vitalitou a energií dokázala poutavě vyprávět o milované profesi i o životě vůbec.

„… skloubit angažmá v Ostravě s rodinným životem v Praze... Vzpomínám si, jak jsem léta stávala před fermanem a dívala se, kdy budu mít dva tři dny volno, a pak neustále pendlovala vlakem Ostravanem do Prahy a zpátky; cesta tenkrát trvala pět šest hodin, ve vlaku byla zima a byla častá zpoždění.“

„Ale všechno to stálo za to!“