DETAIL PŘEDSTAVENÍ

Obraz: Silné pouto (v černém kimonu); olej, 200 x 80 cm, 2026

Jana Farmanová (* 1970) patří k nejvýraznějším osobnostem současné slovenské figurální malby. Absolventka Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě (ateliér prof. Jána Bergera) od konce 90. let systematicky rozvíjí malířský jazyk, který spojuje tradiční obraz s aktuálními otázkami identity, paměti a mezilidských vztahů. V České republice vystavuje poměrně sporadicky. V Ostravě se samostatně představuje teprve podruhé, přičemž svou první ostravskou výstavu připravila v Galerii Dole společně se sochařem Janem Piečkem před téměř dvaceti lety. Jana Farmanová se dlouhodobě vrací k tématům ženského světa a tělesnosti, k proměnám od dívky k ženě, k mateřství, intimitě a zranitelnosti. Stejně důležité je pro ni také téma domova a paměti. Se zvolenými motivy přitom často pracuje cyklicky, vrací se k nim a propátrává je z různých úhlů pohledu. Pracuje velmi soustředěně a senzitivně. Zásadní je, že namísto rozvíjení narativní linky hraje v jejích obrazech významotvornou roli samotná autorčina práce s barvou a způsob jejího nanášení na obrazovou plochu. Cyklem pláten (a ostatně i samotným názvem výstavy) – které představí na jaře roku 2026 v Ostravě hned na dvou místech (Galerie současné malby v Divadle Antonína Dvořáka, Galerie Opera v Divadle Jiřího Myrona) –, akcentuje především motiv ambivalence mezi intimním prostorem a společenským rámcem. Postavy, které maluje, často zkoumá soustředěně zpovzdálí, zezadu, jako by nechtěla narušit ony křehce vzácné okamžiky, kdy lidé odkládají společenské role a jsou na chvíli jen sami sebou. Autorka přitom štětcem příběh jen naznačuje, nedopovídá ho a ponechává ho otevřený. Malby pak působí jako zachycený okamžik zastavený v čase. Zvolenými netypickými vertikálně úzkými formáty obrazů odkazuje mimo jiné k japonskému umění, jež vnímá jako jeden ze svých silných inspiračních zdrojů především pro jeho důraz na jednoduchost malířského či kresebného gesta. Každé její plátno proto naplňuje podmanivá imerzní atmosféra. I proto je její oscilace mezi civilním výjevem a jeho symbolickým vyzněním o to silnější a divácky přitažlivější.

Martin Mikolášek