STANISLAV KOLÍBAL - ŽIVOTOPIS

Stanislav Kolíbal (11. prosince 1925 Orlová) patří k nejvýznamnějším osobnostem českého výtvarného umění druhé poloviny 20. a počátku 21. století. Sochař, kreslíř, ilustrátor, scénograf a autor prostorových instalací je výrazně spojen také s Ostravou, kde prožil část mládí, poprvé veřejně vystavoval a později se realizoval i jako scénograf.

Po polském záboru Těšínska se Kolíbalova rodina v roce 1938 přestěhovala z Orlové do Ostravy, kde pokračoval ve studiu na gymnáziu a začal soustavněji kreslit a malovat ostravskou periferii a industriální krajinu. Právě průmyslové prostředí Ostravy, její konstrukce, šachty a technické stavby později sám připomínal jako jeden ze zdrojů svého celoživotního vztahu ke geometrickému tvaru a prostoru. V roce 1943, ještě jako gymnazista, poprvé vystavoval v ostravském Domě umění jako host členské výstavy Moravskoslezského sdružení výtvarných umělců. Za války byl nuceně nasazen v ostravských dolech.

Po válce odešel do Prahy, kde v letech 1945–1951 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Antonína Strnadela, na které navázal studiem scénografie na Divadelní fakultě Akademie múzických umění u Františka Tröstra. Právě scénografie jej v první polovině padesátých let znovu přivedla k Ostravě a tamnímu divadlu.

Pro režiséra Ilju Hylase vytvořil v roce 1953 scénu k opeře Iši Krejčího Pozdvižení v Efesu a ještě téhož roku navrhl scénu i kostýmy k Prokofjevovým Zásnubám v klášteře. Tyto dvě ostravské realizace představují ranou kapitolu jeho scénografické tvorby a zároveň předznamenávají jeho pozdější citlivou práci s prostorem, kompozicí a vztahy mezi jednotlivými prvky, které se později naplno rozvinuly v jeho sochařských objektech a prostorových instalacích.

Kolíbalova tvorba postupně překročila tradiční hranice sochařství a začala se pohybovat na pomezí kresby, objektu, architektury a prostorové instalace. Od šedesátých let se zároveň výrazně prosazovala v mezinárodním kontextu, po nástupu normalizace však byla jeho umělecká činnost zásadně omezena. V sedmdesátých letech nemohl v Československu svobodně vystavovat a po úspěšné zahraniční prezentaci mu byl na několik let zakázán také vývoz děl. Přesto si jeho tvorba postupně udržovala mezinárodní pozornost a v dalších desetiletích byla představena na řadě významných evropských i zámořských výstav.

Po roce 1989 se Kolíbal výrazně zapojil také do formování nové generace umělců: v letech 1990–1993 vyučoval na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 2005 obdržel Medaili Za zásluhy v oblasti kultury a umění, a ještě v roce 2019 reprezentoval Českou republiku na Bienále v Benátkách.

K Ostravě se opakovaně vracel i ve své pozdější tvorbě. V roce 2014 mu bylo uděleno Čestné občanství města Ostravy a o rok později uspořádala Galerie výtvarného umění v Ostravě jeho rozsáhlou retrospektivu. Také Národní divadlo moravskoslezské připomnělo v roce 2015 jeho devadesátiny uspořádáním mimořádného večera Tak nebo tak: Setkání se Stanislavem Kolíbalem a jeho jinými světy, jehož součástí byla prostorová instalace Kolíbalova díla ve foyeru Divadla Jiřího Myrona.

V prosinci 2025 oslavil Stanislav Kolíbal 100. narozeniny. Národní divadlo moravskoslezské jeho vztah k Ostravě připomene výstavou Stanislav Kolíbal: Reliéfy a akvarely, která bude zahájena 9. září 2026 v Galerii současné malby Divadla Antonína Dvořáka.