Karel Jaromír Erben
Narodil se ševci a sadaři Janu Erbanovi a jeho ženě Anně 7. listopadu 1811 v Miletíně v Podkrkonoší. (On sám byl křtěný jako Erban, ale většina jeho sourozenců jako Erbenové. Variantu příjmení Erben začal používat společně s druhým jménem Jaromír při vydávání svých literárních prvotin.) Po dědečkovi z matčiny strany zdědil hudební vlohy. Hrál dobře na klavír a po celou dobu studií si přivydělával tím, že dával kondice. Už během studia na gymnáziu v Hradci Králové psal verše, přičemž mnohé z nich byly vlasteneckého charakteru. Pak začal studovat v Praze, která se mu stala domovem pro zbytek života. Jako všichni tehdejší vysokoškoláci absolovoval nejprve dva ročníky filosofie a pak vystudoval práva. Po dokončení studií byl zaměstnancem Královské české společnosti nauk a sekretářem Českého muzea. Od roku 1851 působil jako archivář města Prahy a v roce 1864 se stal ředitelem pomocných úřadů pražských. Ve svých studijních letech se Erben stýkal s Karlem Hynkem Máchou a později se také seznámil s Františkem Palackým, s nímž spolupracoval (mj. na přípravě českého diplomatáře) a jehož politickými názory byl trvale ovlivněn. Zemřel 21. listopadu 1870 v Praze, ale ve svém díle žije dál. Erben je znám především jako autor pohádek a sběratel lidové poezie. Ve smyslu názorů bratří Grimmů, s kterými se znal, hledal v ústní lidové slovesnosti odraz starých mýtů (slovanských, na rozdíl od Grimmů, kteří hledali germánské), jež lidové podání a tradice během věků přetvořily a často zakryly. Výsledkem Erbenovy sběratelské činnosti byly tři svazky Písní národních v Čechách, jejichž přepracované a rozšířené vydání vyšlo roku 1864 s titulem Prostonárodní české písně a říkadla.
Pohádky K. J. Erbena jsou umělé, ale vycházejí z lidového ducha. V pohádkách slovenských, ale ještě více v českých, tvoří ze své představivosti, podléhá svému snění, vypravuje ze vzpomínek i z četby řadu látek romantických. Jedinečný je způsob vyprávění. Vybíral z charakteristických ukázek ty nejtypičtější, idealizoval jaksi mluvu lidovou, podával svůj obraz hovorové mluvy lidové. Vše je vyvážené, klasicky uměřené. Českými pohádkami dosahuje Erben podobně jako Kyticí nejvyšších uměleckých cílů a naplňuje tak mladistvé touhy po české národní klasičnosti. Nejvíce však Erben proslul sbírkou Kytice z pověstí národních (1853, zkráceně jen Kytice), která vyšla podruhé roku 1861, a to v rozšířené verzi (s oddílem příležitostných písní) s názvem Kytice z básní K. J. Erbena. Jádrem této sbírky je dvanáct (později vyšla i 13. balada – Lilie) básní oddílu Pověsti národní s úvodní básní Kytice.
