PŘED STO LETY...

EVANGELISTA: ZAPOMENUTÝ KLENOT A OSTRAVSKÁ STOPA JANA KÜHNA

Pozdně romantická opera Evangelista (Der Evangelimann) rakouského skladatele Wilhelma Kienzla zaznamenala po berlínské premiéře 4. května 1895 triumfální úspěch a během několika málo let se zabydlela na jevištích mnoha německojazyčných operních domů. Hudebně ji nastudovali slavní dirigenti jako Gustav Mahler nebo Richard Strauss a titulní roli evangelisty Matouše zpívali mnozí prominentní tenoři. Přesto ji dnes vídáme jen vzácně, po druhé světové válce se z jevišť téměř vytratila. Svou roli sehrála především skutečnost, že její autor Wilhelm Kienzl se roku 1933 veřejně přihlásil k Hitlerovu režimu a poválečný repertoár tak Kienzlova díla na dlouho zatratil.

Kienzl patří k výrazným – byť dnes méně hraným – postavám pozdního romantismu. Vyrůstal v Grazu, ale jeho cesta vzděláním vedla přes Prahu, kde studoval na Pražské konzervatoři u skladatele Josefa Krejčího, přes Lipsko a Vídeň, kde roku 1879 obhájil dizertaci Die musikalische Deklamation. Právě Krejčí přizval Kienzla ke společné cestě do Bayreuthu, aby si poslechl první provedení Wagnerova Prstenu Nibelungova. Zážitek z Wagnerova díla se pro Kienzla stal určujícím momentem, který poznamenal jeho hudební vývoj a přispěl k tomu, že bývá dodnes často označován jako „poslední wagnerián“. 

Rakouský hudební skladatel Wilhelm Kienzl
Operní pěvec a sbormistr Jan Kühn.
Zdroj Ostravské muzeum
Z němého filmu Der Evangelimann (1924)

Ačkoliv na něj měl Richard Wagner silný vliv, zejména v instrumentaci a dramatické koncepci, nechtěl pouze napodobovat wagnerovské hrdinské či mytologické látky. Proto ani Evangelista není příběhem heroických postav, ale dramatickým vyprávěním o vině a odpuštění ve světě obyčejných lidí. Libreto vzniklo podle prozaického předobrazu Leopolda Floriana Meissnera, na jehož látce Kienzl postavil hudebně-dramatický oblouk s nečekaně civilní empatií. Příběh zachycuje osudy Matouše a Marty, jejichž láska naráží na odpor strýce Marty Friedricha Engela i Matoušova bratra Jana. Zbožný a čistý Matouš je křivě obviněn ze žhářství a uvězněn. Po letech se s bratrem znovu setká a odpouští mu, čímž se kruh viny a trestu uzavírá v duchu titulního „evangelisty“ – člověka, který se po pádu stává hlasatelem smíření.

Zatímco v mohutných sborových a orchestrálních pasážích se odráželo Kienzlovo uchvácení Wagnerovým dílem, jako skladatel dokázal současně i „ztišit hlas“ a nechat promluvit intimní, niterné árie – třeba bolestně krásnou zpověď Magdalény, která se na počátku 20. století stala oblíbeným koncertním číslem mnohých sopranistek. K nejpůsobivějším místům patří také Matoušova modlitba „Selig sind, die Verfolgung leiden“, v překladu znamenající „Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni“ (Mt 5,10), a i tato skladba si žila vlastním koncertním životem u mnohých tenorových sólistů.

Dramatická síla příběhu zaujala i film a možná právě díky filmovému zpracování si Evangelista našel cestu nakonec i do Ostravy. Po brněnském (1903) a pražském (1904) uvedení byl totiž až po více než dvaceti letech uveden Evangelista 4. prosince 1925 také v tehdejším Městském divadle v Ostravě. Stalo se tak jen nedlouho po premiéře (tehdy ještě němého) filmu. Operu nastudoval Mirko Hanák a výpravu i kostýmy vytvořil Vladimír Kristin. Titul měl sérii repríz až do jara 1926 a zavítal i na hostování do Opavy. 

Ve výčtu jmen obsazení ostravské inscenace zaujme vedle Karla Küglera (Matouš) a Valerie Kvapilové-Maškové (Marta) především jedno jméno, které se v našich dějinách sborového a operního umění skloňuje dodnes: Jan Kühn, zakladatel významného Kühnova dětského sboru. V Ostravě totiž Evangelistu nejen režíroval, ale současně v něm vystoupil jako Friedrich Engel, přísný správce kláštera – a tedy v jedné inscenaci spojil režijní vedení s výraznou herecko-pěveckou kreací. Tento dvojí „záběr“ – pěvec a režisér v jedné osobě – byl pro jeho ostravské období příznačný a zřejmě i vysvětluje jeho pozdější pověst nekompromisního „stavitele zvuku“ s mimořádným citem jak pro technickou preciznost, tak i přirozenost projevu.

Jan Kühn jako Hrabě Des Grieux (Manon, 1923).
Zdroj Ostravské muzeum
Jan Kühn jako Mefistoteles (Faust a Markétka, 1926).
Zdroj Ostravské muzeum

Kühnova ostravská léta jsou pozoruhodná i šíří repertoáru, na němž v našich divadlech zanechal rukopis. Vedle Evangelisty režíroval v Ostravě mimo jiné Bludného Holanďana, Eugena Oněgina, Maškarní ples, Dvě vdovy, Fidelia, Šárku, Trubadúra, Káťu Kabanovou, Figarovu svatbu, V studni či Za štěstím – a přitom sám často stál na scéně: jako Vodník v Rusalce, Kecal v Prodané nevěstě, Gremin v Oněginovi, Sarastro v Kouzelné flétně, Falstaff ve Veselých paničkách windsorských či právě Friedrich Engel v Evangelistovi.

Ostrava se tak stala přirozeným prologem k další, dnes nejznámější kapitole Kühnova odkazu. V roce 1932 založil při Československém rozhlase v Praze Kühnův dětský sbor, který se stal etalonem dětské sborové kultury doma i v zahraničí. Bez ostravské zkušenosti – práce s amatérskými i profesionálními tělesy, každodenní disciplíny a „ansámblového slyšení“ – by těžko vznikl sbor takové pověsti.

  (to)