VĚRA NOVÁKOVÁ BEZOUŠKOVÁ

VĚRA NOVÁKOVÁ BEZOUŠKOVÁ
(4. 3. 1924 Lazy u Orlové – 20. 9. 2026 Praha)

Angažmá: operní sólistka (1954–1982)

Věra Nováková Bezoušková byla přední česká operní sólistka lyrického a subretního oboru. Svůj profesní život spojila s ostravskou operou, kde působila 28 sezón a ztvárnila přes 90 rolí.

Pocházela z neuměleckého prostředí (otec byl státní úředník u drah). Od dětství projevovala výrazné hudební nadání a touhu věnovat se zpěvu, v čemž ji rodiče podpořili koupí pianina. Na naléhání otce však nejprve musela upřednostnit všeobecné vzdělání a šla studovat na ostravské osmileté gymnázium. Zde si jejího talentu všiml profesor hudební výchovy Josef Schreiber, významná osobnost ostravského hudebního života. Díky jeho doporučení stála poprvé na ostravském jevišti již v roce 1939 ve svých patnácti letech. Tehdejší šéf opery Jaroslav Vogel ji obsadil do chlapecké role v operní inscenaci Jovana. Tzv. kalhotkové role se jí díky drobné a štíhlé postavě a šibalské povaze nevyhnuly ani v pozdějším dlouholetém ostravském angažmá. Jmenujme aspoň Cherubína, Siebela nebo Oskara a Kuchtíka v Rusalce, kterého zpívala až do důchodu.


Věra Nováková Bezoušková jako Páže Alžbětino (Don Carlos, 1962) Foto František Krasl	Věra Nováková jako Rosina s Miloslavem Tolašem jako Figaro (Lazebník sevillský, 1967) Foto František Krasl	Věra Nováková jako Nedda s Lubomírem Procházkou jako Beppo (Komedianti, 1972) Foto František Krasl

Po maturitě v roce 1943 úspěšně složila přijímací zkoušky na konzervatoř, studium však muselo být kvůli protektorátním nařízením odloženo. Jako příslušnice ročníku 1924 byla určena k totálnímu nasazení. Aby se vyhnula odjezdu do Říše, využila výjimky pro divadelní instituce a tehdejší ředitel Jiří Myron ji přijal jako elévku činohry. V divadle vykonávala specifickou „playbackovou“ práci – z orchestřiště pěvecky zastupovala činoherní herečky (např. Janu Ebertovou v inscenaci Radúz a Mahulena).

Před nuceným uzavřením divadel přešla do operního sboru, kde dostávala svá první drobná sóla (např. Páže ve Wagnerově Tannhäuserovi). Totálnímu nasazení se nakonec zcela nevyhnula, pracovala však v nedaleké zbrojovce ve Vítkovicích a mohla zůstat v regionu. V tomto období ji hudební režisér Vlastimil Musil přizval k pravidelnému rozhlasovému vysílání lidových písní po nařízeném zatemnění. Když se během bombardování Ostravy schovávala v krytu, definitivně se rozhodla věnovat opernímu zpěvu.
Po válce se soukromě vzdělávala u bývalé ostravské operní sólistky Anny Stračovské-Černíkové a následně byla přijata na pražskou konzervatoř. Zde studovala u profesorky zpěvu Jarmily Vavrdové, u profesora Ferdinanda Pujmana a ředitele Václava Holzknechta. Zásadním momentem v jejím profesním i osobním životě bylo doporučení prof. Holzknechta do Frejkovy inscenace Mastičkář v Divadle na Vinohradech, kde se potkala se svým budoucím manželem, hercem Bohumilem Bezouškou. Důvěrně se tak mohla poznat s jeho kamarády a kolegy Zdeňkem Štěpánkem, Františkem Filipovským a mnoha dalšími. Ještě během studií na pedagogickém oddělení konzervatoře jí přišla nabídka z ostravského divadla opět od Jaroslava Vogla a opět na chlapeckou roli Malého Yniolda v Debussyho opeře Pelléas a Mélisanda. Aby mohla v Ostravě začít zkoušet, umožnil jí profesor Pujman okamžitý přechod na operní oddělení.


Její druhá Liška Bystrouška (Příhody lišky Bystroušky, 1967) Foto František Krasl	Ze zkoušky inscenace Lohengrin (NDM, 1968) Foto František Krasl	Věra Nováková jako Jano s Miloslavou Ostatnickou jako Jenůfa (Její pastorkyňa, 1973) Foto František Krasl

Po absolutoriu v roce 1950 nejprve krátce působila v opavské opeře. Zde jí vinou povinností utekla první možnost hostovat v Národním divadle v Praze. Druhá pražská příležitost padla z administrativních důvodů po zrušení Armádního uměleckého sboru Víta Nejedlého. Ale to už se v roce 1953 Věře Novákové Bezouškové znovu ozvala Ostrava a tehdejší šéf opery Rudolf Vašata jí nabídl hostování v titulní roli Janáčkových Příhod lišky Bystroušky bez alternace. Úspěch inscenace vedl k trvalému angažmá od roku 1954 až do odchodu do důchodu. Ostrava byla pro ni velikým lákadlem, měla tenkrát výborný operní soubor, v němž se pěstovalo tzv. parťáctví: závidění bylo přebito kamarádstvím a vzájemnou pomocí při nastudování rolí. Stala se kolegyní tehdejších ostravských operních hvězd, jako byly například Bronislava Taufrová, Zdeňka Diváková, Eva Gebauerová-Phillips, Rudolf Kasl, Jiří Herold, Čeněk Mlčák, Jaroslav Hlubek ad. Operní šéfové, režiséři a dirigenti (Ilja Hylas, Václav Kašlík, Miloslav Nekvasil, Vladislav Hamšík, Josef Kuchinka, Jiří Pinkas atd.) jí dali řadu krásných pěveckých příležitostí. Její příjemný hlasový témbr, technická jistota a univerzální jevištní typ jí umožnily nastudovat řadu postav operního světa (Manon, Rosina, Papagena, Nedda, Zerlina, Mimi, Rita, Terinka, Blaženka, Barče ad.).

Kritikou a jí samotnou byla však nejvíce oceňovanou rolí již zmiňovaná Bystrouška, kterou v Ostravě ztvárnila ve dvou zásadních nastudováních:

„Třebaže i ty ostatní zmíněné role jsem milovala, liška Bystrouška byla moje osudová role. Zpívala jsem ji v roce 1953, dirigoval Vašata a režíroval Václav Kašlík. A potom ještě v roce 1967, tu dirigoval Jiří Pinkas a režíroval Miloslav Nekvasil. Moje Bystrouška byla většinou hodnocena v superlativech. A když se ohlédnu, myslím si, že jsem tu roli odvedla v obou případech dobře; tu mladou lišku i tu zralejší. Ráda… ráda na obě vzpomínám!“

Kariéru dělila mezi práci na severní Moravě a rodinný život v Praze, což obnášelo dlouholeté a náročné dojíždění vlakem. Výrok Věry Novákové Bezouškové „Ostravsko bylo pro mě vždycky doma“ měl také hluboký osobní kontext. Její rodná obec Lazy u Orlové byla v průběhu druhé poloviny 20. století fatálně zasažena hlubinnou těžbou černého uhlí (Důl Lazy), a tak ostravské divadlo a tamní ansámbl pro pěvkyni představovaly pevné zázemí a kontinuitu v době, kdy její původní domov zanikl.

Po odchodu do důchodu v roce 1982 se věnovala pořádání výchovných koncertů. Až do svých 99 let aktivně pracovala ve výboru Herecké asociace. V roce 2004 obdržela od Nadace Život umělce cenu Senior Prix za celoživotní činnost. U příležitosti jejích 100. narozenin jí ostravské divadlo symbolicky věnovalo tehdejší nové nastudování inscenace Příhody lišky Bystroušky v červnu 2024.

Věra Nováková Bezoušková nikdy ničeho nelitovala, nikomu nezáviděla a při ohlédnutí za celým životem s jiskrou v oku prohlásila: „Všechno to stálo za to!“

Zemřela v Praze v září 2026 v úctyhodném věku 102 let.