Jakub Špaňhel: OBRAZY
7. 3. 2016 – 29. 4. 2016 

         
     

Jakub Špaňhel (1976) patří mezi významné malíře střední generace. Narodil se v Karviné a Střední uměleckoprůmyslovou školu navštěvoval v Ostravě. Od dob absolutoria na Akademii výtvarných umění v Praze Jakub Špaňhel žije a pracuje v tomto městě. V roce 2011 se uskutečnila jeho výstava v Domě umění v Ostravě a vyšel k ní obsáhlý katalog. Výrazný talent Jakuba Špaňhela se projevil již na vysoké škole. Absolvoval cyklem velkoplošných obrazů s tématem interiérů kostelů. Černobílá rozmáchlá malba korespondovala se smyslovostí barokních interiérů a prokázala, že nezáleží tolik na tématu, ale především na způsobu jeho pojmutí. Špaňhel maluje v cyklech, které představují většinou jedno téma, často velmi banální a vždy jej prezentuje malířským způsobem, který vyráží dech. Maloval květiny, růže, lustry, akty, benzinky, banky atd. Obrazy Jakuba Špaňhela se staly lákavou investicí pro řadu sběratelů a obdivovatelů umění. Velkorysé malířské gesto vedoucí k barevným skrumážím, stékancům, vymývaným plochám, stříkancům apod., malířská zkratka a a rukopisná bravura jsou určujícími a poznávacími znaky umělcových maleb. Špaňhelova tvorba se ovšem nevyčerpává jen dokonalostí svého provedení, ale je charakteristická i hledáním nových přístupů k uchopení obrazu.

Ve spolupráci s Art Consultancy s. r. o.

    

Jakub Špaňhel, ačkoli už léta usídlen v Praze, svým dětstvím stráveným v Karviné, mládím prožitým na ostravské umělecko-průmyslové střední škole, řadou výstav, rodinnými a přátelskými vazbami v našem regionu zůstává stále přítomen i tady, v Ostravě. O tom určitě svědčí i zájem o jeho dnešní výstavu.

 
Jakub patří mezi významné malíře střední generace. Jeho talent se zřetelně projevil na vysoké škole, kterou absolvoval cyklem dnes už známých obrazů s tématem interiérů kostelů. Většinou černobílá  rozmáchlá  malba korespondovala se smyslovostí barokních chrámů a prokázala, že nezáleží tolik na tématu, ale především na způsobu jeho uchopení. Ale i samotné téma bylo významné , třeba tím, na jakém okraji zájmu současného umění se ocitalo. Jaký důvod může mít současný malíř, aby maloval interiéry barokních kostelů? Aktualizuje v nich Jakub Špaňhel smyslová a citová dramata či mystičnost výrazu oné doby, nebo mu jsou jen záminkou pro malířské předvedení se? Dovolím si odpovědět, že skutečnost je pro mne v harmonii a propojenosti obou vyřčených možností. Proto se ze Špaňhelova malířského gesta nestává působivá dekorativní exhibice, ale naopak vyjadřuje slavnostnost prostor, jejich duchovní sílu. Jakubův malířský rukopis není v obrazovém kontextu samoúčelný, ale je věrohodný a významotvorný.
 
Špaňhel maluje v cyklech, v kterých se zmocňuje vždy jednoho tématu, často konvenčního či banálního a pokaždé jej prezentuje malířským způsobem, který umí vyrazit dech. Ať to jsou kostely, květiny, akty, benzinky, banky,  lustry, křesla či motýli, tak velkorysý malířský tah vedoucí k  barevným skrumážím, stékancům, vymývaným plochám a stříkancům, malířská zkratka a a rukopisná bravura jsou jejich určujícími a poznávacími znaky. V mnoha obrazech se výrazně malířsky pojednané pozadí stává stejně důležité jako „hlavní“ motiv. Často v Jakubových malbách nedokážeme rozlišit hranici oddělující popředí od svého okolí, „hlavní“ motiv se rozpouští ve svém prostoru a obojí má stejnou platnost.
Jakub akcentuje stopu malířského gesta tvořeného energickým tahem štětce, štětky či houby, částečně ji osamostatňuje a činí ji nositelem estetické informace. Současně také jeho malby pojednávají o možnostech a prostředcích malby obecně, jsou to i jakési metamalby. Svou spontánností a akčností navazují na specifickou variantu abstraktního umění poloviny minulého století – na tašismus. Ale Jakubova malířské gesto není zcela autonomní, naopak je plně ve službě ztvárnění zvoleného motivu. Malíř má vzácnou schopnost několika rychlými tahy vystihnout jeho charakteristický tvar, včetně řady detailů.
Z jiného úhlu můžeme Jakubovu malbu považovat za hedonickou, nejen ve smyslu jejího výrazu a rozměru, ale také ve smyslu volby většiny témat. Ať to jsou interiéry kostelů, zámecká křesla, zdobené lustry, kytky, zámky, banky  nebo další.  Mnohá samotná témata a jejich zpracování mají svůj vypovídací potenciál. Benzinky, kostely, banky, metropole – to jsou představitelé různých významných úrovní praktického provozu, společenského fungování a moci. Špaňhel je srovnává do jedné řady, poukazuje na jejich sílu, tajemství i  děsy. Můžeme v nich pozorovat určitou autorskou ironii ale stejně tak i obdiv.
 
Špaňhelova tvorba se ovšem nevyčerpává jen dokonalostí svého provedení,  jejíž možných úskalí si je autor sám dobře vědom. Je charakteristická i hledáním nových přístupů k uchopení obrazu, tedy určitou intelektuální reflexí, konceptualizací své tvorby.
Protipólem uplatnění umělcovy řemeslné zručnosti jsou velkoplošné obrazy s opakujícím se námětem ve tvaru jednoduchého znaku, uskutečňovaného pomocí válečku. Mechanické opakování např. pivního půllitru přesto jeví tvarové a barevné odlišnosti dané principem otiskování s ubýváním barvy či nepravidelnosti v tlaku válečku na podložku. Špaňhelova tvůrčí velkorysost je přítomna i v nich.
 
Významnou sebereflexi tvorby možno vidět v používání motivů grafik Bohuslava Reynka. V těchto pracích se dokázal vzdát čehosi, co dosud spoluutvářelo významnou kvalitu jeho práce – tedy barev a jejichv zájemných působení. Své výtvarné prostředky redukuje na hrubé tahy širokou štětkou a do své hry vtahuje tvorbu tak odlišnou, jak si jen lze představit. Bohuslav Reynek byl tvůrce drobných grafik, žil ve společenském osamocení pouze s rodinou, bohem, přírodou a prasaty, které každé ráno poklizel. Reynkovy grafiky vznikaly pomalu jako meditace o přírodě a duchovní síle, která nás přesahuje.  Známé motivy z těchto grafik Jakub interpretuje rozmáchlými tahy černou barvou na  rozměrných formátech napnutých pláten. Opět můžeme pozorovat gestickou malbu, možná i blízkou východní kaligrafii, se zadrhávaným rytmem, s přiznáním stop pohybu a různého tlaku malířské štětky, s kontrasty plné a postupně mizající barvy na světlém sotva našepsovaném podkladu. Pozorovatel prožívá napětí mezi vnější okázalostí a kontemplativním zklidněním, z překvapení ze způsobu recyklování tvorby, kterou často vnímáme s velkou pietou. Pozorovatel si postupně uvědomuje i míru pokory, kterou Jakub paradoxně do nových „reynkovských“ obrazů vtělil. V černobílých malbách pokračuje i dále a volí si zemědělské motivy – traktor, prase a řadu dalších venkovských zvířat.
 
Ale abychom se vrátili z idylického venkova k výstavě v DAD. Jakub tady představuje výběr, jakousi charakteristickou ochutnávku ze své tvorby. Obrazy vznikly v posledních několika málo letech. Křeslo, vlastní portrét, Henri Matisse, 3 lustry a zámek.
 
Kurátor výstavy – Martin Klimeš. 

 

 Fotogalerie výstavy:

 

 

 

 

Vernisáž výstavy: 

Foto Petr Fajkus