JIŘÍ DAVID: OBRAZY

Vernisáž výstavy se uskutečnila 13. května 2019 v 18 hodin v Divadle Antonína Dvořáka a v 19 hodin v Antikvariátu a klubu Fiducia. Výstavní projekt je realizován ve spolupráci s kurátorem Martinem Dostálem a s Antikvariátem a klubem Fiducia za finanční podpory statutárního města Ostrava.

 

Jiří David (* 1956, Rumburk) patří do Ostravy jako mour do kamen. V tomto strhaném a vzdorujícím městě prožil formotvorné roky. Ostravu opustil až s odchodem na pražskou akademii, aby se sem takto fragmentárně, útržkovitě, roztržitě a výstavně vrátil, a právě teď se vrací do Divadla Antonína Dvořáka.

Zprvu se Jiří David prosadil malovanými obrazy, zřetelně nejkomplikovanějšími ve své generaci, přestože začasto vyprázdněnými ve své útržkovité naraci. Již tehdy bylo cítit ambivalentní napětí v práci s barvou, které vyústilo ke konci osmé dekády v Bílou a Černou sérii. Záhy se v Davidově rejstříku objevily objekty, instalace a konceptuální fotografie. Z nich zejména cyklus Skryté podoby, černobílé dvojice pravopravých a levolevých portrétů mediálních a uměleckých osobností českého i světového významu zaznamenaly mezinárodní ohlas. Krátce nato se pustil Jiří David i do tvorby videí a také rozšířil svůj výrazový repertoár o klasickou fotografii. Slavnými se také staly neonové objekty instalované nad pražským Rudolfinem i nad Pražským hradem.
Pro mnohé pozorovatele se tak stává tvůrcem zdánlivě nečitelným, rozpolceným, těkajícím mezi médii. Opak je však pravdou, Jiří David je totiž překvapivě soustředěný ve významu každého svého díla, ve své komunikaci, kterou chce s divákem navodit, v tom, jak v každém uměleckém výstupu koncentruje svoji jedinečnou vizuálně-mentální zkušenost. Divák poznává, může poznat, Davidův komplikovaný vizuální svět, který je vždy přítomný v jisté celistvosti, jakkoliv rozbité, s důrazem na jeho estetické a společenské kvality, s akcentem na jistou ikonografickou i formální radikalitu.
Smyslem práce Jiřího Davida, a také každé jeho výstavy, je působit onou davidovskou estetikou, která se snaží bortit či vyprazdňovat zavedená „krásná“ pravidla, ale stejně tak je, v paradoxní dichotomii, i esteticky posilovat. Jistá zašifrovanost témat, které se na Davidových obrazech a dílech objevují, ponechává divákovi otevřenou možnost jejich vnímání, jak to odpovídá jeho životním zážitkům a zkušenostem se „čtením“ umění. Vždy je však cítit intenzivní důvod, proč to které dílo vznikalo.

(md)