ČLÁNEK Z KATEGORIE AKTUALITY

 

 

 

 

 

Těšil jsem se na spolupráci s ním a nikdy jsem se nezklamal. – Vzpomínám na prvé dojmy obrazů fotografovaných očima cestou z nádraží v Přívozu a Ostravou do svého nového, nachystaného už domova, který jsem od té doby nevyměnil. Jel jsem Ostravou poprvé jako mnohý z ostatních, kteří jsme měli o tomto městě velmi matné a ne příliš valné představy, rozněcované novinářskými zprávami. Mnoho krásného jsem ovšem tehdy neviděl a první dojem byl nevalný. Sotva bych si byl dovedl představiti, že v městě tom prožiji velkou část svého života. (...)

 

 

 

Tu už nebylo obav o Prodanou.

 

Rozčilení příprav vystřídalo horečkou hlavních zkoušek na Prodanou a Hubičku, první dvě opery k zahájení připravené, a rozechvěním před rozhodnou bitvou.

 

Přiznám se, že jsem za osm let divadelní působnosti, která jsem měl už za sebou, málokdy byl tak rozechvěn a rozčilen jako před oním zahajovacím představením. Nebýti toho, že i druzi, staří kozáci, se mi přiznali, že jim bylo úzko kolem osrdí, byl bych se jistě domníval, že to je tréma z nové funkce a nervosita? Jistě proto, že jsme tenkráte stáli a pomáhali při porodu děcka, které nemělo býti jednodenní jepicí, ale zdravým junákem, schopným rozkřiknouti se nejen do kraje, ale i daleko za jeho hranice až do těch hrdých, velkých měst, z nichž jsme většinou přišli:
„Tu jsme, chci a budu žit! Nejsem dítětem rozkoše a rozmařilosti, ale touhy! Vím, že mne nečeká život povaleče, žijícího z otevřené dlaně fondů na representaci, ale krušný život otců, žijících krtčí existencí v černých útrobách země. Ale pojďte se podívat, jak zdravou barvu mám, pojďte vyzkoušet mou nebojácnou duši! Dejte mi aspoň tolik, abych rychle dorostl a přiložil ruku k dílu, jehož je tady více než všude jinde – tak nezbytně, rychle třeba! Dejte nám za zdroje života blahobytu, které mozolnýma rukama rveme z hrudi země, aspoň skývu duševního chleba, vyměňte nám, aspoň ve krátké chvíli oddechu, blikání sicherek za hřejivé světlo básnických geniu!“ (...)

 

Vydrážděni rudými stužkami ctižádosti, zodpovědnosti a chlapecké pýchy, poplváni pro štěstí zvěčnělým Františkem Sokolem Tůmou, Jiřikovským a jinými, stáli jsme všichni dávno před začátkem připraveni za oponou, vyhlížejíce jak se hlediště plní a přeplňuje a očekávajíce až kapelník Bastl, na oko klidný, ale v hloubi nitra jistě také rozechvěný, dá se prvý se svou družinou „do toho“. Předehra Prodané, jako vždy, statečně pomáhala k rozzáření slavnostní nálady, jako vždy chytla a svým jasným plamenem roznítila nejen přeplněné hlediště ale i nás za scénou a na scéně.

 

Že to vyhrála Prodaná to je samozřejmé. Ale vyhrál to tehdy i soubor, Jiřikovským tak pečlivě vybraný. Však také neposlal do první srážky žádné nezkušené zelené nedouky. Šmídová (Mařenka), Mazáková (Ludmila), Havelková (Esmeralda), Gebardová (Háta), Dobromilová (tanečnice), Lanhaus (Kecal), Kalmár (Krušina), Rennet (Mícha), Vrba (Vašek), Kantor (Principál) a moje maličkost (Jeník), která snad se nebude zdáti domýšlivou, sveze-li se s ostatními. Tance nastudoval a sám tančil věčný mladík Achille Viscusi. To byla jména mající nejen svůj dobrý zvuk, ale i hodnoty, na něž bylo možno spoléhati, soubor, který už měl hodně zkušeností a úspěchů.

 

 

Představení šlo skvěle, zpívali jsme jak pěvci na Wartburce o vínek nové tisícihlavé lásky, nového obecenstva, které jsme si měli získati k trvalému šťastnému manželství. Brzo jsme vycítili, že nám dává své srdce, cítili jsme na svých ňadrech jeho tlukot, rozechvělý srdečnou interpretací Smetanova veledíla. Cítili jsme to z upřímnosti pochvaly a vyčetli i ze zářících očí našeho „Jirky“. Stisk jeho přátelské ruky mluvil za mnoho slov. (...)

Slunnou pohodu večera nekalila ani dosti chudá, poválečná výprava, sestavená ze starých, povětšinou pro operetu pořizovaných dekoračních kusů německého divadla a části fundu z majetku nového ředitele. Tenkráte ještě platilo v Ostravě v prvé řadě dílo, pak umělec, herec a jeho výkon.

 

Byly to hřejivé dny tvoření, budování a zápasů s materií i duchem. Jsou pro mne dodnes nezapomenutelnými. Snad jsou to právě ony, jež mne připoutaly na plných už deset let k ostravskému divadlu, na které hledím trochu jako na dítě vlastní krve a vlastní skromné práce. (...)

 

V bezmála sto padesáti představeních Prodané nevěsty vyměnily se řady tváří všech figur, měnila se ředitelství, měnily se dekorace, změnila se tvářnost okolí divadla a celé Ostravy, měnily se názory kritiků, měnily se dirigenti, tituly a s nimi charaktery, obecenstvo, ceny předplatného, jen ten Jeník v Prodané si myslí, že se nezměnil - - - Inu herec!