DETAIL INSCENACE

 

Skladatel, klavírista a zpěvák Julius Eastman (1940-1990) působil i v poměrně liberálním prostředí newyorkské hudební scény jako radikální buřič. Afroameričan v jinak převážně bělošském prostředí, navíc neskrývající svou homosexualitu. Svým provedením díla Song Books od Johna Cage dokázal autora, jinak vždy klidného, rozčílit nevídanou měrou. Bušením pěstí do klavíru doprovázel prý po Eastmanově vystoupení Cage slova o tom, že „svoboda v mé hudbě neznamená svobodu být nezodpovědný“. Ve svých vlastních kompozicích se Eastman inspiroval jednak minimalistickými díly Terryho Reilyho, La Monte Younga nebo Stevea Reicha, ale také hudbou Mortona Feldmana nebo Petra Kotíka. Zároveň ale vstřebával podněty z populární hudby a jazzu, který sám také hrál. Eastmana jako by se držela smůla. Navzdory intenzivnímu koncertování nebylo za života nic z jeho hudby vydáno na nahrávce. Souběh více různých důvodů včetně drog a alkoholu vedl k tomu, že se úspěšný hudebník po roce 1983 dostával do stále větších existenčních potíží, které vedly až k jeho bezdomovectví. Přerušil kontakty s většinou svých kolegů z hudební branže, takže když v roce 1990 zemřel, nikdo z nich se o tom nedozvěděl a nekrolog v tisku vyšel až po osmi měsících. Během posledních let Eastmanova života se také ztratila velká část zápisů i nahrávek jeho skladeb. Teprve v novém tisíciletí začaly být objevovány a vydávány.