DETAIL INSCENACE

S ohledem na to, čím se v těchto svých plátnech větších rozměrů zabývá, se zdá, že je téměř kongeniálně analogický k úvahám výše zmíněného německého sociologa. Pokud budeme chtít „systém“ nějak definovat, mohli bychom ho popsat jako kognitivní model reálného světa reprezentovaný rozličnými znakovými systémy. Mezi ty můžeme určitě zařadit (exaktní vědci by jistě protestovali) i umění v jeho nejrůznějších podobách. I jeho prostřednictvím v něm lze více než dobře a s využitím nejrůznějších způsobů, malbu nevyjímaje, tematizovat strnulost, zběsilost, a především také úzkosti současného světa. Pevné, vysoce sofistikovaně organizované systémy-společenství, které jsou na Tkačíkových obrazech symbolicky zastoupeny např. mraveništěm nebo pravidelnými šestiúhelníkovými buňkami včelí plástve, jsou vždy plné organizace, uspořádání a pohybu. Zároveň jsou ale vždy přítomny prvky jakési hektické aktivity plné srážek, vyhýbání, kličkování, narůstání, ale i více či méně zřetelného rozpadu. Kontrastem zdánlivě strnulé neměnnosti a drolivého chaotického počínání symbolizovaného expresivním malířským rukopisem jako by přímo vystihoval výše uvedené.

Propojení mezi malbou a myšlenkovým světem společenských věd (filozofie, sociologie i psychologie) není u Ondřeje Tkačíka náhodné. Umělec, který v roce 2010 absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění v ateliéru prof. Jiřího Sopka, rodák z Ostravy a v současnosti jeden z nejaktivnějších členů hlučínské kulturní scény malbou žije a v ní a skrze ni skutečně přemýšlí o tématech prolínajících se našimi životy. Zůstává přitom záměrně věrný samotné podstatě malby. Není proto ani ilustrativní, ani nerozvíjí jednoduchou narativní linku, ale dominantně akcentuje barevnost v jejích široce založených senzuálních hodnotách. Přichází přitom s pozoruhodnými koloristickými momenty, ale i s vtipnými detaily a odkazy. Rád a často maluje v tematických cyklech (např. Jeskyně, Úly, Krocani). Někdy se i v těchto cyklech jedná o samostatné a autonomní malířské úvahy, jindy zas na sebe jednotlivé obrazy doslova logicky i fyzicky navazují. Konceptuálním seriálním zacyklením, které je někdy záměrně doslovné (např. cyklus Prizma) a jindy se spíše skrývá v pozadí jednotlivých pláten, možná podvědomě konstruuje hermeneutický kruh, v němž se linearita jeho malířského vnímání a uvažování proměňuje v kruh poznání plynoucí od předporozumění přes korekci až k odhalení smyslu jako počátku dalšího hledání.

Martin Mikolášek, kurátor výstavy.