DETAIL PŘEDSTAVENÍ

Když před deseti lety Martin Froulík (*1986; 2010 absolvent Fakulty umění OU, Ateliér Nová média, Ostrava, doc. Mgr. J. Surůvka) vystavil své obrazy v Galerii současné malby ve foyeru Divadla Antonína Dvořáka poprvé, bylo pro jeho plátna typické dominantní zacházení s akrylovou barvou, sprejem a papírovými šablonami, do kterých vyřezával leckdy velmi komplikované siluety tvarů a věcí a přes které stříkáním nanášel barvu na samotná plátna. Vznikala tak barevně redukovaná a zároveň bohatě strukturovaná vizuální pole, v nichž se tvary vzájemně mísily a prolínaly a výrazně tendovaly od konkrétna k hranici abstraktního tvarosloví. Divák po plochách Froulíkových obrazů očima těkal od jednoho motivu k druhému, od fragmentu k fragmentu. Mnohoznačnost vizuálního sdělení a synchronicita vidění se vzájemně prolínaly a podporovaly. Kombinace „šablonových“ linií a obrazců přitom do obrazové plochy vnášely intenzivní pocity odcizení a neuchopitelnosti. Autor se na stejné výstavní místo vrací po celé jedné dekádě a o připravované výstavě říká, že se pro něj i pro diváky může stát jakýmsi průzkumem, kam se jeho tvorba za tu dobu posunula. Froulíkův způsob práce se skutečně znatelně proměňuje. Jeho malířský rukopis je klidnější. Motivy stříkané přes šablony působí redukovaněji a přehledněji, ačkoli nakládání s ambivalentním vizuálním náznakem je stále dominantně přítomné. Do pozadí ale ustoupil nádech abstraktního pojetí. Zachycované motivy autor častěji zasazuje do čitelněji naznačených krajinných rámců, které vytváří pozadí pro práci se specificky laděnou linearitou zvolených motivů. Zároveň se mu nadále daří uplatňovat jeho hlavní témata odcizení, ztráty, neuchopitelnosti a proměnlivosti, byť se silnou dávkou nadsázky a ironického odstupu. I na jeho současných obrazech můžeme vidět pro něj tak typické pokroucené „roxorové“ linie, v nichž můžeme identifikovat rezidua fantomatických figur a anekdotických událostí. K jednomu ze svých obrazů sám autor podotýká: „V obraze ‚Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky‘ je zimní krajina přímým odkazem na to, že při svých cestách po horách vidím ve stromech, větvích a sněhových návějích siluety připomínající bytosti či duchy. A když jdu stejnou cestou několikrát, pokaždé se objeví někdo nový. Rezidua času, událostí a příběhů se tu vzájemně prolínají a nepatřičnost setkání lyží, deštníků, nafukovacích lehátek a kožených kalhot vytváří silný poetický moment stejně jako zárodek narativní linky“.

Martin Mikolášek