ČLÁNEK Z KATEGORIE MUZIKÁL

Gabrielo, vy jste vystudovala zpěv a pak jste „konvertovala“ k operní režii. Můžete našim čtenářům vysvětlit tento váš životní veletoč?
Operní zpěv jsem studovala na zdejší konzervatoři u Elišky Pappové. Na konzervatoř jsem šla ze třetího ročníku gymnázia v Bohumíně. Chci ale říct, že zpěv jsem původně ani nechtěla studovat, mým přáním bylo stát se činoherní herečkou, což nějak nevyšlo. Nakonec jsem nedostudovala ani ten operní zpěv, i když k tomu chybělo malinko. Nastoupila jsem rovnou do divadla v Opavě. Už paní profesorka Pappová mě během studia na konzervatoři pobízela k tomu, abych se věnovala režii. A podporovali mě v tom i rodiče – maminka operní zpěvačka a tatínek činoherec. Věděli, jak je to někdy těžké být jevištním interpretem. V Opavě jsem pobyla necelé dva roky a měla jsem možnost poznat divadlo z druhé strany, ze strany režie – a musím vám říct, že to byla ta pravá škola, ze které stále těžím. Na hudební akademii v Praze jsem operní režii studovala u profesora Miloslava Nekvasila, tatínka našeho pana ředitele, a bylo to fajn období.

 

Absolvovala jste v roce 2007 inscenací Ženitby od Bohuslava Martinů…
Ano, a na této inscenaci jsem se sešla s dirigenty Tomášem Braunerem a Lukášem Vasilkem. Musím říct, že jsme na HAMU byli dobrá parta, pořád jsme něco tvořili, neustále jsme byli zapojováni do nějaké tvorby, abychom si vyzkoušeli teorii v praxi a poznávali nové věci. Už v průběhu studia jsem spolupracovala s Národním divadlem v Praze i s Dětskou operou. Ženitba byla moje absolventská inscenace, a to zkoušení bylo moc hezké. Tato opera od Martinů splňovala moje představy opery, která má i mnohé z činohry a jiných druhů divadla. Mám zkrátka ráda opery, které obsahují i něco z muzikálu, v němž jsem se nakonec taky nejvíc našla. A je zajímavé, kolik má takový Martinů s muzikálem společného. Jeho opery jsou syntetickým hudebním divadlem, mají uvnitř zakódovaný prostor, pohyb, obraz a zároveň tvorba nepostrádá určitý činoherní základ… Právě to je moje krevní skupina.

 

V této souvislosti mě napadá, jestli jste se z podobného důvodu neujala i Salieriho Školy žárlivých, protože tato opera nabízí výsostně herecké možnosti. Je to tak?
Činoherní přesah tam je rovněž, a navíc jde o výrazně pohybové divadlo. Ale zase tam na rozdíl od Ženitby nezazní jediné mluvené slovo. Myslím si, že díla ze starších období by se neměla podceňovat. Jakkoli se tato opera ve světě uvádí často v obsazení začínajícími operními profesionály, byla Salierim míněna jako virtuózní záležitost. I my ji připravujeme jako součást projektu Operní akademie Ostrava – vedle profesionálů dáváme možnost nastudovat role i studentům operního zpěvu. Řeknu to tak, že jakkoli Škola žárlivých nebyla míněna jako opera „pro školu“, bude pro posluchače operního zpěvu i pro zkušené pěvce „dobrou školou“.