ČLÁNEK Z KATEGORIE AKTUALITY

 

 

Stanislav Šárský se narodil v Praze, ale díky tatínkovi, vojákovi z povolání, se rodina během dětství několikrát stěhovala, což možná předznamenalo jeho budoucí profesi herce, odjakživa spojenou s kočováním. K té se přichomýtl velice záhy a zanechala v něm silnou emoci.

 

„Na Vánoce bývaly na školách takzvané akademie, kam mě paní učitelka nebo pan řídící obsadili. Já měl trému, vylezl jsem na jeviště, vůbec jsem nevěděl, že tam jsem a v horečce odříkal text. A pak jsem uviděl zázrak. Ze sousední vesnice, z Bohušovic, přijeli hrát Děravou škorni. Hráli to tak hezky, já jsem byl úplně bez sebe, jak se mně to líbilo. A nechali tam postavené kulisy a odjeli. Ty kulisy tam stály asi týden, než sehnali auto, aby je zase odvezli. A já tam chodil a čichal jsem k nim, ten klih mně voněl.“

 

Začal studovat střední průmyslovou školu strojní a po maturitě se hlásil na DAMU, kam jej ale hned napoprvé nevzali.

 

„Když jsem byl na průmyslovce, začal jsem blbnout a hlásit se na soutěže tvořivosti mládeže. Pak jsem šel po maturitě dělat do Kolbenky, kde byl takový soubůrek, tak jsem se k nim dal. Pak jsem jezdil s velkým pěveckým souborem jako konferenciér. A na vojně jsme založili soubor Mars neboli Malý Recitační Soubor, abychom se samozřejmě co nejvíc ulili.“

 

Nastoupil na vojnu a po ní se na DAMU přihlásil znovu a tentokrát uspěl. Na škole také potkal svou budoucí manželku Růženu, která studovala na loutkářské katedře. Po absolutoriu v roce 1965 odešel do angažmá v Divadle pracujících v Gottwaldově, ale už o dva roky později, v roce 1967, přijal nabídku ze Státního divadla v Ostravě. Zdejšímu publiku se úplně poprvé představil jako Arnoštek ve Vančurově Rozmarném létě (1967). Po roce nad ním ale visela hrozba vyhazovu, neboť jeho vztahy s tehdejším šéfem činohry Radimem Kovalem byly značně napjaté. Zachránil jej ale ředitel SDO Hamšík, který se mladého, talentovaného herce nechtěl vzdát. S Radimem Kovalem k sobě nakonec našli cestu a společně vytvořili inscenace jako Romeo a Julie (1973), Matka (1974), Kavkazský křídový kruh (1978), Richard II. (1984) ad.

 

V roce 1972 přišla role, které jej silně zapsala do srdcí ostravských diváků – Rytíř des Grieux v Manon Lescaut (1972) po boku křehké Manon Alexandry Gasnárkové v režii Bedřicha Jansy. Ten si jej pravidelně a často obsazoval, třeba do inscenací jako Obchodník s deštěm (1968), Zlý jelen (1974), Dům pro nejmladšího syna (1974), Zlodějka z města Londýna (1981), Dáma od Maxima (1987), Nebezpečné vztahy (1989), Hra o lásce a smrti (1990) ad.

 

Zásadní pro něj ale bylo setkání s Janem Kačerem, který byl v tehdejším Státním divadle ve svém druhém ostravském angažmá. Dodnes pamětníci vzpomínají na inscenace jako Ifigenie v Aulidě (1982), Krysař (1983), Othello (1985) nebo Pekař Jan Marhoul (1985).

 

 

V přelomovém roce 1989 byl souborem zvolen šéfem činohry, kterým se stal od 1. ledna roku 1990 a v této funkci setrval až do srpna 1991, kdy šéfování předal režiséru Michaelu Tarantovi.

 

 

V roce 1993 přijal angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, aby poté přešel do pražského Divadla Rokoko. Po dvouletém působení se opět vrátil do Ostravy, kde navázal na předchozí velké role, tentokrát v inscenacích jako Balada pro banditu (1996), Naši furianti (1996), Král Lear (1996), Revizor (1997), Král jelenem (1998), Návštěva staré dámy (1998), Romeo a Julie (1999), Ženitba (1999), Tři sestry (2001) nebo Portugálie (2001).

 

Od roku 2003 se jeho umělecké působení opět přesunulo do Prahy, nejprve do Švandova divadla a poté do Divadla pod Palmovkou. Posléze přešel do Moravského divadla v Olomouci a po několika sezónách se už natrvalo vrátil do Ostravy, kde nejprve hostoval v Divadle Petra Bezruče v Petrolejových lampách (2014) a v Úkladech a lásce (2016) a s činoherním souborem nazkoušel Rok na vsi (2018).

 

Své poslední jubileum oslavil komedií Hodný pan doktor (2019) a následně byl ke spolupráci poprvé přizván i Komorní scénou Aréna v inscenaci Konec hry (2020). Po Višňovém sadu (2022) se jeho závěrečnou divadelní prací stala jevištní adaptace známého filmu Hoří, má panenko (2022), kde si zahrál roli zasloužilého člena hasičského sboru Aloise Vránu.

 

„Dobré divadlo se dá dělat pouze v Ostravě.“

 

V angažmá činohry Státního divadla v Ostravě (dnes NDM) prožil více než třicet let svého uměleckého života, během nichž ztvárnil přes 120 rolí českého i světového repertoáru. Často spolupracoval s Českým rozhlasem a Českou televizí, nejen jako herec, ale jeho hlas zněl nesčetněkrát také v komentářích dokumentárních filmů a pořadů. Byl rovněž vynikajícím řečníkem a konferenciérem. Za své recitační umění obdržel prestižní Křišťálovou růži za rok 2004, nejvyšší ocenění, které uděluje festival Poděbradské dny poezie konající se pod záštitou Herecké asociace. A tato profesní organizace mu v roce 2023 udělila Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra.

 

 

Stanislav Šárský (Soused) se Zorou Rozsypalovou (Babička) a Ivanem Dědečkem (Otec) v režii Jana Kačera (Ani slovo o lásce, NDM 1982) Foto Josef Hradil	Stanislav Šárský (Repetil) s Alexejem Pyškem (Alexandr Andrejevič Čacký) v Kačerově inscenaci Hoře z rozumu (NDM, 1984) Foto Josef Hradil	Stanislav Šárský (Vikomt de Valmont) s Alexandrou Gasnárkovou (Markýza de Merteuil) v Jansově inscenaci Les Liaisons Dangereuses – Nebezpečné vztahy (NDM, 1989) Foto Josef Hradil
Stanislav Šárský (Alfréd Ill) a Veronika Forejtová (Claire Zachanassisová) v Kaločově inscenaci Návštěva staré dámy (NDM, 1998) Foto Josef Hradil	Tomáš Jirman (Starosta), Miroslav Rataj (Chocholáč), Stanislav Šárský (Farář), František Večeřa (Krištof) a Ivan Dejmal (Antoš) ve Štěpánkově inscenaci Rok na vsi (NDM, 2018) Foto Radovan Šťastný	Kateřina Breiská (Čerdjakovova manželka), Alexandra Gasnárková (Generálova manželka), Petr Panzenberger (Čerdjakov), Stanislav Šárský (Generál) v Hodném panu doktorovi (NDM, 2019) Foto Radovan Šťastný

 

První fotografie: Ceny Thálie 2023
Foto Kristýna Junková

 

Druhá fotografie: Anna Kratochvílová (Kateřina Důrová) a Stanislav Šárský ve své úplně první roli v angažmá SDO – potulný kouzelník Arnoštek přinesl rozruch do Rozmarného léta roku 1967
Foto František Krasl

 

Autor textu: Alice Taussiková

Citace jsou použity z podcastu NDM