John Cage (1912–1992) studoval kompozici u Richarda Buhlingema, Henrym Cowellem a Arnoldem Schönbergem. Jeho vynález preparovaného klavíru v roce 1940 a práce se souborem bicích nástrojů z něho učinily předního amerického avantgardního skladatele. Trvalým přínosem pro hudbu jsou však jeho myšlenky a hudební koncepty. Koncem 40. let, když Cage přemýšlel o smyslu vážné hudby, objevil starou definici známou jak v Orientu, tak ve středověké Evropě: „Zklidnit svou mysl a tím ji připravit na neobvykle vzácné zážitky.“ Takto poučen Cage pochopil, že je nutné překonat romantický koncept sebevyjádření. To ho vedlo k zavedení náhodných operací do metody kompozice. Ve své hudbě Cage opustil hierarchii kontrastů a dramatických vrcholů. Místo sebevyjádření přinesl koncept otevřeného hudebního projevu, ve kterém posluchač, namísto aby byl bombardován skladatelovými záměry, má možnost najít své vlastní centrum. Zvuk přestal ilustrovat hudební fenomény a začal být sám sebou. Pauzy a ticho se staly stejně důležitými jako zvuk a hudební tóny dostaly stejnou důležitost jako hluky. Cage také změnil hudební časovou koordinaci. Namísto taktů a dob zavedl použití stopek anebo dirigenta, jehož funkcí je udržovat čas jako hodinové ručičky. Tímto novým způsobem měření času vznikla nová senzibilita k délkám a formě. Otevřely se nové možnosti, které umožnily tvorbu kompozic s neurčeným začátkem a koncem. Poprvé v historii západní moderní hudby bylo možné koncipovat skladby s neurčenou délkou. Tento nový koncept času a zvuku a radikální odklon od tradičního hudebního myšlení vytvořily nové nároky na hráče. Otevření těchto možností a nových svobod vyžaduje totiž od interpreta velmi disciplinovaný přístup. Je nutné se soustředit na dílo samé a odpoutat se od záměru vyjádření sebe sama. V polovině 70. let, v diskusi o problémech hudebního projevu, Cage definoval disciplínu v hudbě jakožto proces, ve kterém „člověk nedělá to, co chce, ale všechno je možné.“ Toto je nejpodstatnější aspekt pro pochopení Cageovy hudby. A to nejen pro výkonného umělce, ale také pro posluchače.
Koncert pro klavír a orchestr (1956–58) je kombinace sól, nejen co se týče klavírního partu, ale také pokud jde o každý nástroj v orchestru. Zápis klavírního sóla je ve formě „knihy“, která zahrnuje 64 separátních kompozic; každá z nich je na zvláštní straně: některé jsou variacemi stejného nápadu, jiné se od sebe naprosto liší. Klavírista si může volně vybrat jakékoli množství „skladeb“ z této „knihy“ a hrát je v jakémkoliv pořadí. Sóla pro ostatní nástroje též dávají interpretům možnost výběru množství stran k provedení; jak píše Cage v instrukci pro skladbu, „lze hrát jakékoli množství stran včetně žádné“.
