ZDENĚK STARÝ - ŽIVOTOPIS

(18. 8. 1927, Ostrava – 16. 5. 1998, Ostrava)

ředitel (1971–1988)

Když byl roku 1971 vyloučen z KSČ a odvolán z funkce ředitele divadla Vladislav Hamšík, nebylo překvapením, že nový kandidát se hledal mezi prověřenými členy strany loajálními vůči normalizačnímu režimu. Personální změny probíhaly ve všech divadlech. Noví ředitelé měli být zárukou politicky angažovaného a režimově korektního divadla, a tak i při jejich výběru nebylo nic ponecháno náhodě.

Složitým sítem schvalování a prověrek prošel i Zdeněk Starý. Ten sice divadelní problematice nerozuměl, zato zaručoval, že se divadlo pod jeho vedením stane stranickou organizací, která bude „v duchu kulturní politiky KSČ zvyšovat ideovou, morální a estetickou úroveň lidu a vytvářet harmonickou osobnost socialistického člověka“.

Divadelní vzdělání v životopise neměl a s uměním do nástupu na ředitelskou pozici prakticky do kontaktu nepřišel, ačkoliv s oblibou říkával, že už od dětství rád zpíval a ochotničil. Zato řádka vystudovaných škol a kurzů byla důkazem nejen jeho stranické oddanosti, ale také ryze ekonomicko-politického zaměření: maturitu absolvoval v oboru zemědělství a ekonomiky (předtím učební obor elektroinstalatéra nedokončil), aby pak navázal studiem na Vysoké škole politické a sociální v Praze a Vysoké škole politické ÚV KSČ. Až ve funkci ředitele doháněl vzdělání kulturní, včetně devítitýdenního kurzu na vysoké škole v Moskvě, kde si rozšířil vědomosti v teorii kultury. Výčet by mohl pokračovat množstvím získaných vyznamenání i pracovních zkušeností. Přicházel jako několikanásobný referent, ale také jako ředitel Domu kultury VŽKG a člen předsednictva Národního výboru KSČ. Zkrátka ideální kandidát.

Často se o něm říkávalo, že divadlu vůbec nerozuměl, a vzpomíná se na něj spíše množstvím veselých příhod. Většinu svých podřízených oslovoval křestním jménem a vždy měl po ruce nějaký ten bonbón, s čímž měl zkušenosti i režisér Jan Kačer, kterého Zdeněk Starý přijímal do ostravského angažmá roku 1976 poté, co se pro Činoherní klub stal nepohodlným: „Říkal mi Soudruh Honzík. ‚Soudruh Honzík, vezmi si hašlerku‘, to byla největší pochvala. A když jsem v pátek večer jel domů a nešel jsem dozorovat večerní představení, říkal mi: ,Soudruh Honzík může‘.“

Šetřil na každém kroku, dokonce s oblibou obcházel zaměstnanecké záchody a zhasínal na nich světlo. „On měl takové úhledné písmo a tím krasopisem psal cedulky, které pak byly umístěné na záchodech: zhasínat! Neplýtvejte vodou! Šetřete! A stejně krásným písmem do našich osobních materiálů tužkou vpisoval své poznámky,“ zavzpomínal herec Stanislav Šárský. „Takže když jsme si po revoluci své kádrové složky mohli vyzvednout a seznámit se s jejich obsahem, tak já jsem tam třeba od něj měl: Pozor na něj! Rebel!“ Byl to zkrátka člověk, který věděl o všem a o všech, nic mu neuniklo, jak vzpomíná jevištní mistr Divadla Antonína Dvořáka Jan Benek: „Měl zřejmě slušnou řádku informátorů. Tvářil se jako lidumil, když ale přišlo na věc, dokázal leckoho či leccos takzvaně zaříznout. Ředitel Starý se bál svých nadřízených, takže například odmítal jezdit na zájezdy do ‚kapitalistické ciziny‘, protože měl panickou hrůzu z toho, že by tam někdo z výpravy zůstal, tzv. utekl, a on by za to byl zodpovědný. Proto tuhle povinnost vždy přehodil na svého náměstka Leoše Bílka. A je fakt, že ředitel Starý byl pouze stranickým kádrem a divadlo skutečně šéfoval právě Leoš Bílek, který sice nebyl ve straně, ale divadlo dokonale znal a rozuměl mu.“

Během jeho ředitelského období vyhořelo roku 1976 Divadlo Jiřího Myrona a až o deset let později bylo znovu slavnostně otevřeno. Dalším prostorem pro činoherní inscenace se po čas přestavby stala komorní scéna SDO v Loutkovém divadle, což se ukázalo jako jeden z nejlepších počinů šedivých normalizačních let, zároveň se daleko častěji vyjíždělo na zájezdy. Došlo ovšem také k zásadní organizační změně. Aby se zefektivnila kontrola nad ostravským divadelním životem, bylo ke Státnímu divadlu v Ostravě připojeno Krajské divadlo loutek a Divadlo Petra Bezruče a Zdeněk Starý se stal opětovnou zárukou „nezávadného“ repertoáru a bohaté návštěvnosti.

Bezmála dvacetileté ředitelské období zakončil až odchodem do důchodu v lednu roku 1988. Revoluční a porevoluční dění tak bylo, možná naštěstí, už v kompetenci jeho nástupce Dalibora Maliny.

(to, časopis NDM, listopad/prosinec 2021)