PŘED STO LETY...

Satira s cirkusovým leskem: Fauchoisova Mluvící opice v Ostravě

V roce 1925 uvedlo Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě komedii, která v sobě spojovala vše, co meziválečné publikum milovalo: cirkusové pozlátko, zápletku založenou na záměnách identity, humor na hraně absurdity – a mluvící opici jménem Faho. Nešlo však o žádnou zvířecí hru, ale o satirickou komedii francouzského dramatika Reného Fauchoise, jež si tehdy podmanila jeviště napříč Evropou, přestože dnes už upadla v zapomnění.

Na první pohled šlo o komedii, avšak pod povrchem se skrývala chytrá satira, dokonale zasazená do atmosféry meziválečných let. Byla to doba technického pokroku, nových objevů v psychologii a filosofii a neutuchajících debat o tom, co vlastně činí člověka člověkem. Fauchois si téma osvojil s lehkostí a ironickým nadhledem: do centra dění postavil „opici“, která mluví, a tím provokativně otevíral otázky lidské identity, přetvářky a společenských rolí.

Francouzská komedie Le Singe qui parle, v českém překladu Mluvící opice, měla světovou premiéru 8. října 1924 v pařížském divadle Comédie Caumartin. Premiéra znamenala pro Fauchoise jeden z prvních skutečně široce rezonujících komediálních úspěchů v jeho dramatické tvorbě. Úspěch se postupně šířil Evropou a již v červnu následujícího roku se hra objevila také na scéně pražského Stavovského divadla a ostravské uvedení následovalo hned s počátkem nové sezóny 1925/1926. Pražská inscenace se dočkala dvaceti repríz, mimo jiné díky výrazné scénografii Josefa Čapka, který do výtvarného pojetí vnesl svůj osobitý styl – syntézu moderní jednoduchosti a jemné nadsázky. Převzetí pražského úspěchu nebylo v té době ničím výjimečným: mimopražské scény často přebíraly hry z repertoáru Národního divadla. Nebylo to jen kvůli ověřené kvalitě, ale i z praktických důvodů – k dispozici byly hotové překlady, dramaturgické úpravy a někdy i scénické návrhy, což značně zkrátilo a zlevnilo přípravu premiéry.

Příběh stavěl na rafinované hře s identitou a na sérii komických záměn: cirkusový artista Sam předvádí publiku mluvící opici – ovšem ta je ve skutečnosti hercem převlečeným do kostýmu. Nevinný trik se však vymkne kontrole, když se na scéně objeví opravdová opice, a spustí se tak řetězec nedorozumění, groteskních situací a slovních přestřelek. V ostravském nastudování ztvárnil falešného „opičáka“ Faha populární komik Franta Paul, při vybraných večerech jej ale alternoval i Eduard Kohout, hvězda pražského Národního divadla, který v téže roli exceloval už v Praze. Ostravská inscenace se nakonec dočkala deseti repríz.

René Fauchois
Plakát k filmu The Monkey Talks (1927).
Článek z dobového tisku (1927)
Jacques Lerner

Autor René Fauchois (1882–1962) byl francouzský dramatik, herec a později také filmový scenárista. V jeho tvorbě se snoubily vtip, ironie a jemná psychologická kresba; rád si bral na mušku lidskou marnivost, společenskou přetvářku a střet ideálů s realitou. Jeho texty často mířily na slabosti lidské povahy a na společenské konvence, avšak činily tak vtipně a s elegancí. Do kulturního povědomí vstoupil ještě předtím, než se prosadil jako dramatik, a to jako libretista. Jako autor operních libret spolupracoval s významnými skladateli své doby, například Gabrielem Faurém (Pénélope, 1913) a Reynaldem Hahnem (Nausicaa, 1919). Texty jeho libret se vyznačovaly literární kvalitou s dramatickou výstavbou odpovídající hudebnímu projevu. Na sklonku života se podílel i na opeře Madame Bovary (1951) skladatele Emmanuela Bondevilla, inspirované románem Gustava Flauberta. 

Proslul rovněž díky hře Boudu zachráněn z vod (Boudu sauvé des eaux, 1925). Příběh o tulákovi zachráněném před utonutím a o následném střetu jeho anarchistické povahy s měšťáckým životním stylem byl roku 1932 zfilmován Jeanem Renoirem a dodnes je tato filmová verze považována za jedno z mistrovských děl francouzské kinematografie. Fauchois si v Renoirově filmu dokonce zahrál, sice drobnou roli, spíš symbolickou než herecky významnou, ale umožnilo mu to být „u svého díla“ i na filmovém plátně. Současnému publiku ale může být známější moderní filmová adaptace z roku 2005, kde si roli Boudua zahrál populární komik Gérard Depardieu.

Fauchois si už v mládí získal uznání a jeho cit pro dramatickou situaci našel uplatnění i v éře, kdy film teprve hledal vlastní jazyk. Mluvící opice (Le Singe qui parle) se stala jedním z jeho nejhranějších děl a v roce 1927 inspirovala hollywoodského průkopníka Raoula Walshe k natočení upravené verze pro zámořské publikum pod názvem The Monkey Talks. Tvůrci adaptace pozměnili zápletku a zvolili tragický závěr: akrobat se převlékne za mluvící opici, aby pomohl krachujícímu cirkusu, ale během představení se zamiluje do Olivette; falešná mluvící opice Faho je smrtelně poraněna skutečným zvířetem a teprve v posledních chvílích dívka Olivette odhalí jeho pravou totožnost. Sama je zamilovaná do „opičákova“ trenéra a na Faha se dívala jen jako na svého mazlíčka. Pravdu o něm poznává až ve chvíli, kdy jí zachrání život za cenu života vlastního a sám umírá. Příběh tak připomíná osud klauna, který za směšnou maskou ukrývá hluboký smutek. 

Do hlavní role Olivette byla obsazena vycházející hvězda němého filmu Olive Borden, známá pro svou komediální pohotovost a půvab. Ještě větší pozornost však vzbudil Jacques Lerner jako opice Faho. Herec Jacques Lerner byl skutečnou filmovou i divadelní kuriozitou své doby – tvrdil o sobě, že díky dlouhodobému studiu opičího chování rozumí opičí řeči a zná všechny malé i velké „manýry“ těchto savců. V tisku se objevovalo, že „není k poznání od skutečné opice“. Proto mu i další role v divadle nabízeli v tomto duchu – opičí postavy, klaunská čísla s opičími pohyby, někdy i taneční scény, kde byl prezentován jako „člověk, který se stává opicí“.  Jeho umělecký výkon jako „opice“ kombinoval zkušenosti s akrobacií, expresivitou, emocionální hloubkou a hereckým mistrovstvím. Tam, kde ostatní spoléhali na masky, kulisy či speciální efekty, Lerner dokázal předvést lidskou tragédii prostřednictvím opičí postavy bez jediného kusu rekvizity, pouze pomocí make-upu a vlastního těla. Jeho pohybová ohebnost a mimika byly natolik přesvědčivé, že podle dobových historek jej občas lidé považovali za skutečnou opici – dokonce i tehdy, když mezi natáčením procházel filmovými studii.

A malá perlička na závěr: československé publikum spatřilo Mluvící opici dříve než diváci v Londýně či New Yorku – londýnská premiéra na West Endu proběhla 9. září 1925, na Broadwayi až na samém konci téhož roku. V době, kdy kulturní vlivy obvykle proudily opačným směrem, šlo o pozoruhodnou výjimku a důkaz, že i české scény dokázaly držet krok se světovou divadelní špičkou.

(to)