V 1. patře hasičské zbrojnice vysílala pobočka Radiojournalu Obchodní dům Brouk a Babka, 30. léta

Historie Divadla Antonína Dvořáka

Divadlo Antonína Dvořáka (kdysi Stadttheater neboli Městské divadlo), které bylo slavnostně otevřeno v roce 1907, je nejstarší divadelní budovou v Ostravě. V roce 2017 uplynulo od otevření ostravského městského divadla 110 let.
Idea vzniku městského divadla v Moravské Ostravě, jehož účelem mělo být zároveň reprezentovat tehdy druhé největší město na Moravě, zazněla už v polovině 80. let 19. století. Konkrétní kroky k jeho realizaci se uskutečnily na počátku 20. století – byl založen fond pro stavbu divadla a definitivně se o stavbě rozhodlo na jednání obecního výboru v listopadu 1904. 
Hlavní problém, který bylo třeba vyřešit, spočíval v tom, kam divadlo umístit. V jednání byla tehdejší Johannyho třída (dnešní Sokolská třída v místě křížení s ulicí Českobratrskou), nebo Alžbětina třída (dnešní ulice Českobratrská). Zvítězil návrh umístit divadelní budovu v prostoru Antonínova náměstí, na místě zasypané těžní jámy Antonín. Kvůli nebezpečí propadání však byla stavba oproti původnímu záměru umístěna o třicet metrů dál od náměstí, a na místo někdejší šachty byla umístěna kašna se sochou chlapce s lachtanem.
Z účastníků soutěže nakonec vyhrál návrh architekta Alexandera Grafa koncipovaný pro 816 diváků při celkových nákladech 396 426 korun. 
 
Alexander Graf
 
 vystudoval architekturu ve Vídni
 po dokončení studia pracoval u architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera (projektovali na 50 divadelních budov po celém Rakousko-Uhersku)
 v roce 1888 si založil vlastní ateliér
 mezi divadla, která navrhl patří také vídeňské Kaiser-Jubiläums-Stadttheater (dnešní Volksoper), Městské divadlo ve Znojmě (1900), v Ústí nad Labem (1909) a v Mostě (1911)

 

 
Takto mohlo divadlo vypadat – jedná se o druhý soutěžní návrh Franze von Krausseho a Josefa Tölka.
Městské divadlo v Moravské Ostravě.
 
 
Štítová socha
Stavba nového divadla měla původně začít na konci roku 1905, vše se však zdrželo vlivem protestu české strany proti stavbě divadla bez její účasti. Stavební povolení bylo vydáno až 10. ledna 1906. Se samotnou stavbou se začalo v červenci 1906 – nejprve bylo třeba kvůli zdejšímu podloží (zasypaná jáma Antonín) instalovat přes celé stavební místo 1,5 metru tlustou železobetonovou desku. Už na konci tohoto roku se mohlo pracovat na interiérech – hrubá stavba totiž byla hotova. Interiér divadla byl po technické stránce vybaven moderními technologiemi (elektrické osvětlení, vodovodní instalace i vytápění, propadla a další) a protipožární ochranu zajišťovala železná opona. Slavnostní dojem divadelního sálu mělo vyvolat ladění barev do bílé, zlaté a červené. Z dalších uměleckých děl jmenujme ještě v hlavním foyeru umístěné reliéfy Hudba a Drama sochařky Heleny Železné-Scholzové (nedochovány) a sousoší Leopolda Kossiga Vítězství Poezie nad Sfingou tyčící se i dnes nad průčelím divadla.
 
 
 
 
 
 
 
SLAVNOSTNÍ OTEVŘENÍ
 
Slavnostní otevření nového Městského divadla proběhlo v sobotu 28. září 1907 (ve stejný den, kdy byl do provozu uveden i městský vodovod). Součástí programu byla předehra k baletu Rosamunde od Franze Schuberta, pokračovalo se prologem rakouského básníka a spisovatele Wolfganga Madjery, který přednesl ředitel nově vzniklého divadla, režisér a herec Wilhelm Popp. Otevíracím titulem byl Vilém Tell Friedricha Schillera.
Divadlo bylo provozováno pod německou správou až do sezóny 1918/1919. Přestože samostatný československý stát vznikl už v roce 1918, Češi z počátku vůbec neuvažovali o možnosti převzít budovu Městského divadla, místo toho si chtěli postavit divadlo vlastní. Z finančních důvodů to však bylo nerealizovatelné. Až 12. srpna 1919 slavnostním představením Prodané nevěsty bylo v budově Městského divadla oficiálně zahájena činnost českého Národního divadla moravskoslezského!
A tak se v roce 1919 v Městském divadle hrálo poprvé česky – operu Prodaná nevěsta zde mohli diváci zhlédnout 12. srpna 1919, zároveň se jednalo o zahajovací představení Národního divadla moravskoslezského. V sezóně 1919/1920 bylo vyjednáno rozdělení hracích dnů v týdnu mezi Čechy a Němce (prakticky však tento systém nebyl dlouho udržitelný). V další sezóně 1920/1921 už Němci nedostali možnost hrát svá představení v Městském divadle vůbec. Hrálo zde už jen Národní divadlo moravskoslezské – začala další éra ostravského divadelnictví.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Pohled do hlediště v roce 1907. Středová ulička byla odstraněna již v roce 1909. 
 
 
 

Nad vstupní částí se nacházela prostorná terasa, jež byla divákům přístupná za příznivého počasí o přestávkách. 

 

 

Stropní obraz Eduarda Felixe Veitha zobrazuje symbolickou
postavu Poezie, pod kterou se vznáší Hudba. Vpravo dole sedí horník a nad ním stojí postava Merkura s pytlem plným peněz. Na levé straně vyzývá Génius fanfárami k návštěvě divadla (foto Martin Popelář).
 
POVÁLEČNÁ REKONSTRUKCE
 
O výraznějších změnách budovy Městského divadla se začalo uvažovat už ve 30. letech 20. století, kdy bylo předloženo několik návrhů na úpravu divadla. Známý architekt Karel Kotas, který byl autorem funkcionalistické podoby Obchodního domu Brouk a Babka, předložil v roce 1931 návrh na rozšíření prostoru šaten a balkónu stávající budovy a také na stavbu provozní třípodlažní budovy divadla, spojenou s původním objektem tunelem umístěným pod zemí a lávkou ve výši prvního patra. Neméně významný architekt Bohuslav Fuchs předvedl ve stejném roce koncepci celkové přestavby divadla, která by odpovídala moderním trendům (prosklené průčelí, v parteru obchody, zvětšení foyeru). Žádný z těchto dvou návrhů se však nepodařilo realizovat.
Od roku 1939 se v Městském divadle hrálo opět také německy a od 1. 1. 1941 převzali Němci tuto budovu zcela (česká představení se přesunula do Katolického domu a později do pro divadlo nově adaptovaného Národního domu a dalších míst). Na konci srpna roku 1944 bylo divadlo poškozeno bombardováním amerického letectva a od 1. září zůstalo (jako všechna ostatní divadla v Protektorátu Čechy a Morava) uzavřeno. 
Po válce proběhla první velká rekonstrukce podle návrhu městských architektů Evžena Friedla a Jana Jírovce – kromě odstranění válečných škod bylo upraveno foyer, šatny i bufet, vyměněna sedadla (modrá místo původních červených), zavedeno nové osvětlení hlediště včetně lustru, zrušeny přízemní boční lóže, rozšířeno orchestřiště, modernizováno scénické osvětlení a instalována jevištní točna. Divadlo se tehdy jmenovalo Zemské (ale používalo se též označení Velké divadlo, někdy i Městské divadlo) a poprvé do něj mohli opět diváci vstoupit 11. května 1946 při slavnostním představení Smetanovy Libuše.
Rok 1948 přinesl mnoho změn – mezi nimi také přejmenování celé instituce na Státní divadlo v Ostravě (název se užíval do roku 1995) a divadelní budovy na Divadlo Zdeňka Nejedlého (název do roku 1990).

REKONSTRUKCE 1954–1956
 
V 50. letech proběhla další významná rekonstrukce, která nejvíce změnila vnější podobu divadla. Jejím autorem byl Jan Tymich a hlavní myšlenkou jeho návrhu bylo nahrazení původních novobarokních prvků novoklasicistním řešením (které více odpovídalo požadavkům socialistického realismu). V průčelí se objevil sloupový řád a přibyly nové výtvarné prvky – reliéfní kompozice v trojúhelníkovém tympanonu Múzy s hlavou Orfeovou sochařů Antonína Ivanského a Karla Vávry a podobizna slavných skladatelů a dramatiků ostravského tvůrce Jiřího Myszaka (tyto prvky zůstaly na divadle dodnes). Zajímavostí je, že celá tato rekonstrukce probíhala v letech 1954–1956 za divadelního provozu. Tyto úpravy daly divadlu tvář, kterou si uchovalo až do dnešních dní.
 
Na fotografii z roku 1953 je vidět zanedbaný stav fasády divadla, i to bylo důvodem k rekonstrukci.
 
Novobarokní prvky původní podoby divadelní budovy byly nahrazeny novoklasicistním řešením, které lépe odpovídalo požadavkům socialistického realismu. Rekonstrukce v letech 1954–1956 probíhala bez přerušení provozu (foto František Krasl).
 
REKONSTRUKCE NA PŘELOMU 70. LET
 
Budova Divadla Antonína Dvořáka prošla několika rekonstrukcemi, ale ani ta v padesátých letech definitivně nevyřešila problémy s provozním zázemím divadla. Proto již v roce 1967 vypracoval Ivo Klimeš návrh na další dostavbu divadla, počítající s přestavbou celého exteriéru, včetně nedávno vzniklého Tymichova hlavního průčelí, a s výraznými dispozičními úpravami. Ačkoliv k realizaci jeho odvážných architektonických nápadů nedošlo v úplnosti, zařadily se jeho návrhy mezi zcela ojedinělou neoavantgardní variaci české architektury 60. let. V nerealizovaném návrhu mělo být sloupové průčelí v čele divadla přeměněno v rytmizovanou stěnu s proměnlivým večerním osvětlením, které mělo společně s plánovanou vodní plochou fontány před divadlem vytvořit pohybovou a světelně barevnou kompozici.
 
Takto by budova Antonína Dvořáka vypadala, kdyby se při rekonstrukci divadla v roce 1969 přistoupilo na odvážný návrh architekta Ivo Klimeše. 
 
 
V konečné fázi se Klimešův záměr realizoval jen z části – čelní podoba divadla tak zůstala nedotčena a v přibližné podobě se dochovala dodnes. Úpravy se tak nakonec zaměřily především na provozní části budovy. Zadní přístavba z roku 1910 byla zbourána a celé technické prostory byly řešeny nově a v rozšířené míře. Přibyly nové zkušebny, baletní sál, sklady kulis i herecké šatny. V přízemním foyeru vznikla galerie bust osobností ostravského divadla, jejichž autorem je ostravský akademický sochař Jiří Myszak. Boční stěny byly nově řešené jako vertikální hranolové prvky obložené žulou odrážející se ve vodní ploše kašny před divadlem. Zvolený žulový materiál měl mít také praktický význam – stavbě stojící v ostravském ovzduší umožňoval pomalejší stárnutí a stabilní čistý vzhled.
 
Finální podoba divadla po rekonstrukci v roce 1971.
Nově zrekonstruované hlediště.
 
REKONSTRUKCE DIVADLA ANTONÍNA DVOŘÁKA NA PŘELOMU TISÍCILETÍ
 
Po nutné poválečné rekonstrukci a zásadní proměně exteriérů i interiérů v 50. letech se zatím poslední rekonstrukce budovy Divadla Antonína Dvořáka uskutečnila v letech 1999–2000 podle projektu Josefa Havlíčka a Víta Klimeše. Hlavním důvodem, proč se k ní přikročilo, byla porušená statika po povodních v roce 1997. Loubí před hlavním vstupem bylo uzavřeno a začleněno do interiéru divadla. Do interiéru se vrátily původní, daleko slavnostnější barvy z roku 1907 – bílá, červená, zlatá – a to ve štukové výzdobě a v řešení křesel a lóží. V přízemí hlediště se znovu objevily lóže a zvětšily se rozestupy mezi řadami sedadel. Zásadním přínosem pak byla přístavba nového křídla k hlavní budově na jihozápadní straně. V něm bylo rozšířeno technické zázemí divadla, zejména o novou zkušebnu, v níž jsou nyní uváděny také inscenace komorního či experimentálního typu, i o zkušebnu orchestru, sloužící rovněž jako nahrávací studio. Během oprav se navíc zvedla konstrukce střechy o tři metry, aby se mohly výše zvedat kulisy a nebyly tak z hlediště v provazišti vidět; dříve se při scénických proměnách, ke kterým docházelo v průběhu představení, musela při výměnách kulis zatahovat opona či přidávat přestávka. Veřejnosti byla zrenovovaná budova předána 31. prosince 2000 slavnostní předpremiérou projektu Zlaté rouno, na němž se podílely všechny čtyři umělecké soubory NDM. 
 
Letecký pohled po dokončené rekonstrukci v roce 2000. 
Zvednutím konstrukce střechy se dosáhlo 22 m celkové výšky provaziště. 
 
Původní modrý interiér. Během rekonstrukce získal zpět své prvotní barvy – červenou a zlatou. 
 
Sousoší Leopolda Kossiga – Vítězství Poezie nad Sfingou.