TOMÁŠ CÍSAŘOVSKÝ: HAVEL A POUSTEVNÍCI

Svět vnímáme přes obrazy – skutečné i virtuální. Mezi nimi ty, které vznikají tak tradičně, jak jen to jde, tedy jako v případě Tomáše Císařovského olejem na plátno, mají svojí naléhavou bezprostředností, dynamickou statičností, „pomalostí" vzniku jaksi skutečnější sílu než uplývající spotřební a mihotavá média. Namalované obrazy, mixované z historizujících odkazů, z hutnosti zobrazivých postupů, z přesně dávkované míry stylizované reality, nás prostupují citovostí a významem, a omamují tak jedinečnou nezastupitelností. Lákají živou a žitou zkušeností. Tomáš prostřednictvím obrazů zkoumá míru své i naší odpovědnosti za stav světa; poptává se, jakou roli v tom všem hraje člověk, o co mu jde, kam dojde; a neopomene zdůraznit, že každý má svoji volbu, každý rozhoduje sám za sebe, má tedy tu jedinečnou odpovědnost, které se nezbaví až po hranici smrti.

Možná, že každý z nás nezadržitelně směřuje na skládku civilizace, kde se rozvalí, uondán zápasem za vyniknutí mezi druhými, spočine mezi nezničitelnými odpadky, hlavu položí na vybitý notebook a se vzpomínkou na krajinu, která už zbývá jen v pralesích či

velehorách, začne čmárat do prachu svoji poslední kresbu.

Co na ní bude? Těžko říct, ale ono existenciálně zpytující rozpoložení můžeme předpokládat a sledovat u série Poustevníků, zdánlivě rezignujících na tržní závody a při vědomí svého věku ctící nutnost zaměřit se už jen na podstatné věci. Cítíme v těchto obrazech s krémovou barevností poctu braunovskému baroku, evokaci na pískovcové poustevníky, na Onufria či Garina, rozpadající se, pomalu chřadnoucí už téměř tři sta let v lesích nedaleko Kuksu. Jde také o připomínku myšlení, které již před staletími odtrhovalo jedince od halasu světa, aby mohli přemítat o záležitostech nadčasových a nadzemských. Není současný malíř také odrazem tohoto stavu, nestává se sám pro sebe vousatým poustevníkem uvnitř ateliéru, s monografiemi a knihami o umění, s myšlenkami na pravdu a skutečnost, s prací, která nutně ctí analogový postup, kdy se ruka dotýká materiálu a mysl myslí na věčnost?

Na jiných pracích se ženská a mužská těla vznášejí v jakési beztíži a bájeném bezčasí, aby se kontaktovala se zvířaty a odkázala, mimo jiné, na estetizaci krásného těla od antiky přes renesanci až po současnost. Člověk a zvíře jsou zřetelným přiznáním okouzlení antickým řeckým a římským malířstvím a římskými mozaikami, těmi fascinujícími podlahami, které přežívají v báječné barevnosti uprostřed ruin staré civilizace.

Poustevníci i z antiky se vynořující bytosti mají něco z etiky stoicismu. Pokud shrneme její zásady jako vědomí nutnosti „žít ve shodě s přírodou", tedy to, že člověk má jednat ve shodě s vlastní přirozeností a projevovat se jako rozumná a společenská bytost, chápeme tak étos těchto Tomášových prací.

Přemýšlí-li člověk o věčnosti a odtržení, je možná víc v současnosti, než by se na první pohled zdálo. Tomáš se nikdy neschovával před nutkavostí komentovat prožívanou skutečnost, komentovat ji ve svých obrazech, tedy využívat symbolickou formu obrazu s celou jeho dosavadní dějinnou zkušeností a syntetizovat tak v obrazech to, co nelze jen tak popisovat slovy či jinými mediálními zjednodušeními. Někdy tak činí i ve velmi malém obrazovém formátu. Zjevuje se tak něco, co je svým vtipem, nadsázkou, sarkasmem, pousmáním, povzdychnutím, hlesnutím, pointou za běžnou mírou naší zkušenosti, ale přesto je to živé, možné, přesvědčivé. Kam to s každým z nás smýkne? Nikdo neví. Nezpochybnitelnou láskou a zároveň éterizujícím vyvažováním malířské práce ve věčném oleji jsou pro Tomáše akvarely. Plní jimi nekonečné deníky ze svých cest, provázejí dlouhodobě jeho tvorbu, ale zdá se, že nesnesitelné lehkosti akvarelu propadá malíř stále více a více a více. Vznikají rozsáhlé cykly, na různých formátech, někdy ovšem zvíci i velikosti pouhé pohlednice. Jsou na nich variace ženských i mužských aktů či více těl najednou, jsou zde i další motivy z „velké" Tomášovy tvorby, ale jsou zde i jen takové těkavé studie mraků a oblohy, ne nepodobné nekonečným studiím malířů baroka či devatenáctého století. Také se objevují krajiny, někdy tak minimální, až mizí pod obzor. V mysli i na papíře se rozpíjí barva. Co zbývá malíři? Nekonečný horizont věčnosti.