DANIEL BEDNÁŘ: LANDSCHAP

„Se silným estetickým zaujetím hledíme jen na krajiny, které jsme před tím viděli ve snu,“ prohlásil Gaston Bachelard v knize Voda a sny. Není to příliš překvapivé  tvrzení,  uvědomíme-li  si,  že  surrealismus  a  psychoanalýza  jsou  v  jeho  tvorbě a úvahách vzájemně závislé jako jednotlivé části spojitých nádob. Sen bychom ale mohli vnímat a vykládat nejen jako transformovanou reminiscenci viděného. Stejně dobře ho můžeme interpretovat jako přelud či noční můru, která nám viděné odhalí v nových souvislostech. Romantický útěk do lůna přírody se může změnit ve svůj opak, stejně jako se idylická krajina již navždy rozpustila do nejrůznějších brownfieldů a průmyslových  zón, které ale nenacházíme na okrajích. Chaos a opuštěnost již nejsou symptomem vnějšku. Definují naopak střed naší zdánlivé uspořádanosti. Krajinu našeho života už dávno netvoří vodopády, hory a lesy, dokonce ani ucelené veduty, bulváry a modernisticky zvědečtělá habitující kolektivita adorující uspořádanost a efektivitu. Tagy a piecy na nárožích a na tramvajích ilustrují tu desítky let narůstající změnu jasně – to, co nás obklopuje, je už definitivně jiná krajina. Je to krajina nikoho, nebo spíš – krajina pro nikoho.

 

I v cyklu obrazů namalovaných přímo pro prostory Galerie současné malby v Divadle Antonína Dvořáka dokáže Daniel Bednář (*1969) navodit podivně záhadnou a  až  zachmuřenou  atmosféru,  tak  typickou  pro  většinu  svých  obrazů.  Bednářova  plátna zkrátka nejsou určena jen k nezávaznému dívání se. Nekonejší a nenapovídají, to spíš v nich autor ironizuje a deklasuje klasická, prověřená a možná i vyčerpaná témata – figuru, portrét či krajinu, ovšem ne proto, aby je odmítal a rozcházel se s nimi. Pokouší se o pravý opak – zkouší najít jejich relevantní současný smysl, zároveň ale cítí, že hledání bude možná zbytečné, že smysl už pravděpodobně navždycky vyprchal. 

 

Poněkud  argotický  název  výstavy  „LANDSCHAP“ pochází  z  holandského  označení pro krajinu (krajinomalbu). V malířské tradici, k níž se Daniel Bednář vztahuje a vůči níž se zároveň vymezuje, fungovala krajina jako obraz (umělcovy) duše, někdy  jako  návod  k  úniku  a  jindy  jako  potvrzení  sepětí  a  sounáležitosti  člověka  se světem. Často byla i místem, v němž člověk nacházel sám sebe. Krajina měst, jako jsou Berlín, Vídeň, Drážďany či Ostrava, je v Bednářově pojetí ambivalentním prostorem odcizení a samoty, vždyť teprve v davu si současný člověk uvědomí, jak opravdově je ve skutečnosti sám a cizí. A nezachrání ho ani svět virtuálních přátelství kvantifikovaný množstvím pofiderních vztyčených palců. Krajina Bednářových pláten je ovšem také generátorem zvláštního a neurčitého pocitu oscilujícího mezi averzí a přijetím. Blíží se tak k filosofii, která je plná otázek. Stejně, jako se (slovy Miroslava Petříčka) filosofie stále víc blíží umění.