ČLÁNEK Z KATEGORIE MUZIKÁL

 

„Nebylo třeba žádných aktualizací, aby bylo zřejmé, že se hraje o našich vzájemných nenávistích, a nejen vůči imigrantům, vlastní nenávisti máme čím dál víc, a právě v lokalitách, jako je také Ostrava. Když Maria v zoufalství míří Chinovým revolverem (opět jako ve filmu) na všechny okolo a když pak zbraň pokorně odevzdá seržantovi, je v tom gestu veškeré zoufalství z komunity založené na násilí a nepřátelství a z nemožnosti z uzavřeného kruhu vystoupit.

(…) Zvukově precizní orchestr Jakuba Žídka zahrál Bernsteina překvapivě stylově. (…) Udržet, a přitom neuspěchat komplikované rytmy a nechat v nich vyznít každý tón či úder xylofonu je hodně složité a přiznám se, že jsem až tak dobré provedení nečekal. (…) Orchestr dává inscenaci potřebnou dynamiku spolu se sice ne zrovna originální, ale funkční choreografií pěkně rozpohybovaných scén. A nejen těch vysloveně tanečních, z pohybu a tance je správně odvozeno i jednání všech postav, jak to v klasickém muzikálu musí být, žádná činohra se zpěvy a tanci! Jednání kolektivní, protože všechno se tu děje společně, každá drobnost ovlivňuje osudy všech. Právě tomu napomohl zmíněný prostor, vlastně aréna, v níž nic není jen soukromé, na každého je vidět a postavy se před událostmi nemají kam schovat.

 

Prostě divadlo, v němž každý musí mluvit, zpívat a tančit, a většina aktérů to zvládala obdivuhodně. (…) Peter Strenáčik s Peterem Pechou odehráli Riffa a Bernarda skoro jako jejich filmové předobrazy, už jen jejich výstup s partnerkami na tancovačce byl obdivuhodný. Martina Šnytová je k neuvěření proměnlivá, Mariu zpívá obdivuhodně, beze stínu operetní nebo operní dikce, a dává jí pohybově, gesticky a zkrátka vůbec mladistvou energii a jímavou krásu. S Veronikou Prášil Gidovou coby energickou Anitou jsou druhou osou inscenace, Gidová především ve slavném výstupu ‚na střeše‘. Konečně parádní jsou obě znepřátelené tlupy, Tryskáčům holt Bernstein dal víc příležitostí. Ovace vestoje byly opravdu namístě.“