VLADIMÍR KRISTIN - ŽIVOTOPIS

Ostravský rodák Vladimír Kristin (25. 7. 1894 Moravská Ostrava – 13. 11. 1970 Ostrava), pověstný svým zeleným pracovním pláštěm a všudypřítomným obláčkem cigaretového dýmu, zasvětil svůj život vedle malby, grafiky a ilustrace rovněž divadlu a stal se jedním z prvních ostravských profesionálních jevištních výtvarníků vůbec. Jako první vnášel do ostravské scénografie progresivní podněty a moderní trendy, zavrhl popisný realismus i do té doby zcela běžné malované kulisy, aby vytvářel scény nekomplikované, náznakové, atmosférou podněcující k představivosti.

Studium absolvoval na prestižní vídeňské umělecké akademii, ale svůj talent rozvíjel také na večerních lekcích malby u světoznámého Oskara Kokoschky. První světová válka a narukování na vojnu oddálily začátek jeho aktivní tvůrčí éry až do roku 1921, přesto se dvacátá léta v profesním životě Vladimíra Kristina záhy nesla na vlně výrazných úspěchů. Svým průbojným a progresivním úsilím se vypracoval na předního představitele ostravského výtvarného umění a zásadního organizátora zdejšího společenského života. Tvořil mistrovské obrazové kompozice – na malířské plátno zachytil nesčetně ostravských scenérií, dělnických kolonií i technických dominant průmyslového města, založil Moravskoslezské sdružení výtvarných umělců (vůbec první řádně ustanovený výtvarný spolek v Ostravě) a v té době podlehl také kouzlu divadelní múzy.

K divadlu jej přizval režisér a tenorista Národního divadla moravskoslezského Karel Kügler roku 1924, a i když jejich vzájemná spolupráce byla co do počtu inscenací nejplodnější, své tvůrčí síly během následujícího čtvrtstoletí spojil s mnoha dalšími významnými režiséry: s progresivními Karlem Proxem a Oldřichem Stiborem, s renesanční osobností Františkem Paulem i s dnes už méně známým Jaroslavem Skálou. Roku 1928 vystřídal v divadle na místě hlavního jevištního výtvarníka malíře Viktora Kutzera. To už měl za sebou více než tři desítky scénografických realizací a další více než stovku před sebou. I když roku 1930 přivedl ke scénografii později jednoho z nejoceňovanějších scénografů Jana Sládka, aby jej na pozici šéfa výpravy nahradil, s divadlem zůstával ve velmi aktivním tvůrčím spojení až do roku 1949. Léty praxe načerpané poznatky o divadelních zákonitostech pak využil i v nově vznikajícím poválečném Divadle mladých (dnešní Divadlo Petra Bezruče). Jako první ostravský výtvarník získal roku 1959 titul zasloužilý umělec.