ROZHOVOR S RÉKOU KISS NEJENOM O COPPÉLII
BALET / 10.3.2020
„Coppélia bude plná atraktivních akrobatických prvků a současně klade velký důraz na herecké ztvárnění,“ říká Réka Kiss, předtavitelka hlavní role Svanildy v baletu COPPÉLIA. Celý rozhovor zde ►
 
RÉKA KISS se narodila ve Veszprému v Maďarsku, kde v červnu 2017 absolvovala akademii tance (Hungarian Dance Academy). Současně vystudovala v roce 2015 vysokou školu Ference Nádasdyho. Taneční zkušenosti si přináší z Maďarské státní opery v Budapešti, se kterou spolupracovala jako host, a ze studentského souboru při akademii tance (Hungarian National Ballet Academy).
Od sezóny 2017/2018 nastoupila do souboru baletu NDM na pozici sboristky s povinností sóla. Aktuálně studuje hlavní roli Svanildy v baletu COPPÉLIA.
 
Réko, pocházíte z Maďarska. Nepřišla jste tedy do souboru baletu NDM z velké dálky, ale přesto – co byl pro vás největší kulturní šok? A co jste si naopak v Česku rychle oblíbila?
Kvůli jazykové bariéře bohužel neznám zvyky, tradice a samotnou kulturu této země tak moc do hloubky, nicméně jednu věc jsem si rychle zamilovala i bez znalosti jazyka – tou věcí je chuť slavného českého piva. (Neberte to jako zhýralost!) Při návštěvách restaurací jsem také zjistila, že česká a maďarská kuchyně nejsou až tak vzdálené.
Další věcí, která na mě udělala velmi kladný dojem, je ohromná láska ke zvířatům. Nenajdete snad žádnou restauraci nebo kavárnu, kde by nevítali s otevřenou náručí hosty, kteří přicházejí s pejskem. Na rozdíl od Maďarska se tady v Česku jen vzácně setkáte s tím, že byste se do pronajatého bytu museli nastěhovat bez domácího mazlíčka. Tato tolerance je velice lidská a přikládám jí velkou hodnotu!
Příjemným překvapením pro mě byla také ochota a otevřenost lidí, a to hned od prvních dnů mého zdejšího pobytu.
A také bych chtěla vzdát poctu této zemi za to, jakým příkladným a stimulujícím způsobem pečuje o umění. Naplňuje mě radostí, když vidím, jak náročné publikum chodí do divadel a že stát podporuje tvůrčí osobnosti, aby se mohly dál rozvíjet.
 
Pojďme se nejprve věnovat modernímu tanci. Máte za sebou role v inscenacích All That Jazz, Rock, Blues, Vzlety a pády a Rossiniho karty, a tedy i práci s různými světovými choreografy. Na kterou z těchto spoluprací vzpomínáte nejraději?
Na všechny vzpomínám ráda. Příprava na každou z těchto inscenací měla v mém životě svůj význam. A každá z nich mi dala něco jiného.
Jedním ze zkoušení, které jsem si nejvíce užívala, byla příprava na Rain Dogs (All That Jazz Rock, Blues) Johana Ingera.
Dále byla pro mě mimořádným zážitkem choreografie Útěk obra (Vzlety a pády) Jiřího Pokorného – osvojení partu v této choreografii můj pohybový svět obohatilo o nový taneční jazyk. Musím přiznat, že tato spolupráce pro mě byla impulsem, abych se začala vážněji zajímat o současné taneční umění.
Před jinou výzvu mě postavilo nastudování titulní role Alice (Vzlety a pády) v díle Denise Untily a Michelle Yamamoto. Tady pro mě bylo opravdu vzrušující samotné uchopení charakteru a to, abych sdělení obsažené v choreografii předala věrohodným způsobem.
Večer s názvem Rossiniho karty pro mě znamenal největší výzvu za celé mé dosavadní působení v NDM. A mám pocit, že právě práce na tomto titulu mi dala největší impuls na cestě k osvojení umělecké formy tance.
 
Všechny tyto inscenace se dotýkají aktuálních témat. Jaké téma hýbe vámi? Máte nějaké vnitřní pnutí, které byste chtěla vyjádřit tancem?
To rozhodně mám! Ale zatím ho nedokážu přesně pojmenovat. Tiché, zdánlivě bezvýznamné, ale přesto silně působící součásti života, které se odehrávají v našem nitru – to jsou věci, které mě zaměstnávají a vzbuzují ve mně určité vnitřní pohnutky. Důležité pocity, které lze vyjádřit úplně jednoduchými slovy, jako je touha, zvědavost, naděje...
Nebo otázky, proč jsou věci tak, jak jsou. Proč je třeba zakázané ovoce sladší než sebekrásnější plody, které si člověk může svobodně utrhnout. Ale abych na tuto otázku dokázala dát podrobnější odpověď, musím se toho od života ještě hodně naučit a vidět ještě hodně věcí.
 
V poslední baletní premiéře, Rossiniho kartách, jste udělala dojem na laickou i odbornou veřejnost svými duety – jak v tom smíšeném v části Následky, tak i v tom dívčím v choreografii Rossiniho karty. Jak moc intenzivní jsou tyto duety pro vás?
Za rafinovanými kroky, precizně choreograficky vystavěnými s vysokými nároky na hudebnost, je v těchto duetech ještě „něco navíc“. Dochází zde k proboření „čtvrté stěny“ (pozn.: postava komunikuje přímo s diváky a „boří“ tak pomyslnou čtvrtou stěnu mezi jevištěm a hledištěm). Já bych tady pojem čtvrté stěny použila trochu v přeneseném významu... Popsala bych to jako vytvoření určité atmosféry v metaforickém obraze. A právě v tomto smyslu bych oba duety označila za intenzivní, za „vysílače citů“, které vlastními prostředky vyjadřují požadované sdělení.
 
Na klasický repertoár vám v této sezóně přibude role Svanildy – tedy hlavní dívčí role v baletu Coppélia. Jak probíhá zkoušení s choreografem Giorgiem Madiou a jak se vaše role rýsuje?
Myslím, že můžu směle prohlásit, že spolupráce s choreografem Giorgiem Madiou na tomto baletu znamená pro účinkující tanečníky zvláštní výzvu, a to fyzicky i duševně. Já se poprvé setkávám s baletem, který je tak plný atraktivních akrobatických prvků a současně klade velký důraz na herecké ztvárnění. Giorgio se neuvěřitelně věrohodně vžívá do všech hlavních postav a naprosto jedinečným způsobem předvádí svůj téměř až nenapodobitelně skvělý herecký talent. Jen koukám s otevřenou pusou, když během zkoušek ztvárňuje některou postavu. Osobně tyto pracovní postupy při zkoušení prožívám jako úžasné dobrodružství!
Role Svanildy pro mě znamená velkou výzvu jak z hlediska technického provedení kroků, tak i náležitého ztvárnění postavy – Svanilda je mladá dáma s ohromným temperamentem, silnou osobností a pořádnou dávkou mazanosti. I přes svou vychytralost a nekonečnou rozvernost se občas rozcitlivěle honí za štěstím, ale ani v těchto chvílích nepostrádá komičnost. Ráda vtipkuje a taky poroučí. Snadno se zaplete do většího či menšího maléru, ale osud tomu chce tak, že nakonec vždycky nějak vyvázne se zdravou kůží.
 
Jako choreografka jste se zúčastnila také unikátního projektu – večera mladých choreografů s názvem Myslím, tedy jsem. Hodláte se zapojit také letos? A pokud ano, už máte představu o námětu?
Ano, hodlám se zapojit. Tentokrát mě inspiroval Sisyfos, postava z řecké mytologie, doplněná ještě o myšlenku z knihy Judita od maďarského spisovatele a básníka Sándora Máraiho. Když jsem tento námět dál rozvíjela, došla jsem k následujícímu: „Cesta je učiněný zázrak, až do naplnění touhy. A tam – zhroucení. Neboť, ať už stav uspokojení způsobilo cokoliv, třeba sklenice vody, po jejím dosažení už nežízníš.“ Touha po naplnění přestává existovat, ale kam dál? V podstatě to není nic jiného než Sisyfův příběh v přeneseném významu: Sisyfos koulí na kopec kámen, který je odsouzen k tomu, aby se těsně pod vrcholem skutálel zpátky dolů. A tragickou korunu tomu celému nasazuje, že „touha přestala existovat, a navíc její naplnění proběhlo o samotě, protože na svět se rodíme sami a sami z něj také odcházíme a o takovéto věci se člověk nedělí.“ Choreografii bych tedy chtěla postavit na zkoumání pochybností – a onu cestu od touhy po stav uspokojení bych chtěla vyjádřit metaforou milostné náklonnosti.
 
Tento projekt vzniká ve volném čase všech tanečníků… Najdete si tedy čas i sama na sebe?
Víte, jedno rčení říká, že člověk má čas na to, čemu ho sám věnuje. Tím, že se snažím choreograficky zpracovat svoji představu, naplnit cíl, který jsem si vytyčila, a rozšířit tak svoje zkušenosti (rozborem tématu, jeho přetavením do kroků, bližším poznáním pohybového světa tanečníků, s nimiž spolupracuji), věnuji svůj čas vlastně sama sobě, protože pro mě jako „zelenáče“ taková možnost znamená úplný příval nových poznatků. Když člověk poctivě dokončí nějakou práci a může ji pak v rámci představení ukázat na jevišti, naplňuje ho to velikou radostí. Ale možná ještě větší požitek přináší samotná cesta, které k tomu vede, samotný proces přípravy. Takže já bych řekla, že je to jednoznačně čas, který věnuji sama sobě.
(mb)