ČLÁNEK Z KATEGORIE ČINOHRA

 

Jan Vlasák se ocitnul v Ostravě roku 1969. „Přišel jsem v době hlubokého socialismu, byl to kraj výroby železa a uhlí, bylo to tady syrové, divoké, ale mělo to pro mě obrovský šmrnc.“ Měl za sebou tříleté angažmá ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, kde nastoupil po studiích na brněnské JAMU. Už jako absolvent dostal nabídku stát se jedním z prvních herců tehdy vznikajícího brněnského Divadla na provázku, ale protože s angažmá nebyl spojen stabilní příjem, odmítl. Od tehdejšího ředitele Divadla na provázku Petra Scherhaufera si kvůli tomu s nadsázkou vysloužil přezdívku „Zrádce věci divadelní“. Na ostravské období vzpomíná jako na nejkrásnější období v životě. „To byly nejkrásnější doby. Byl jsem taky v nejlepším věku, mezi třicítkou a čtyřicítkou, a byli jsme tam pěkně slepení dohromady. Tomáš Töpfer tam byl, Zuzka Fišárková, Jitka Smutná, Honza Filip… To byl vynikající hráč, miloval operetu, ostatně jako já, strašně nerad zkoušel, ale vždycky to zkoušení nějak přežil. Přišla premiéra a Honza rozsvítil barák. Publikum ho inspirovalo.“

 

Na fotografii Jan Vlasák – Cyrano z Bergeracu (1977)

 

Nejdříve strávil čtyři sezóny v Divadle Petra Bezruče, kde se ostravskému publiku poprvé představil v roli nedostudovaného gymnazisty Alexeje Sergejeviče Bulanova v inscenaci Ostrovského komedie Les (1969). Ještě v té samé sezóně mu byla svěřena role Hamleta, v níž alternoval s hereckým kolegou Jiřím Wimmerem, a velkých hlavních rolí přibývalo. Roku 1972 vyměnil Bezruče za Státní divadlo Ostrava, které se mu stalo domovskou scénou na následujících devět let.

Osudovým se mu stalo setkání s Janem Kačerem, s nímž spolupracoval hned na první Kačerově premiéře Sen svatojánské noci (1976), kde sehrál Thésea. „To bylo něco tak nádherného! Myslím, že to byl první Shakespeare, kterého Kačer režíroval. Spolupracoval s překladatelem Lojzou Bejblíkem, který nám vykládal o Shakespearovi, o době a jak to asi tenkrát hráli, a jeho bavilo se tím prokousávat, dostávat se k tvarům a obsahům. Něžně, krásně zrežíroval řemeslníky, Puka, a úžasně ty dva milenecké páry: Töpfer, Gasnárková, Čapka, Smutná. Uměl všechno propojit, aby to spolu souviselo. Podařilo se mu vytvořit jeden svět, který společně dýchal. Hrál jsem malou roli na začátku a na konci, a vždycky jsem se chodil do hlediště koukat na představení.“

 

Stanislav Šárský, Jan Vlasák – Matka (1974)

Přemysl Matoušek, Jan Vlasák, Alexandra Gasnárková – Lucerna (1976)

 

Když roku 1976 vyhořelo Divadlo Jiřího Myrona, našlo divadlo náhradní prostory pro svá představení v Divadle loutek. Tím se pro řadu herců otevřel nečekaně inspirativní a komorní prostor, v němž se Jan Vlasák naplno realizoval. Komorní scéna SDO, jak se prostor oficiálně pojmenoval, zahájila svůj provoz premiérou Rostandova Cyrana z Bergeracu (1977) v režii Jana Kačera, a Jan Vlasák svým mimořádným výkonem oslnil jak diváky, tak i kritiku. „O téhle roli jsem snil od dětských let, protože je to o velkým mindráku, a to byl i můj problém. To řeším celý život. Byl jsem šťastný, že jsem Cyrana mohl hrát. Při zkoušení to bylo docela tristní, ale když už jsme hráli, přijel režisér Jiří Krejčík a po představení vykřikoval: Kačer, to je vlastenecký čin, co tady děláte, to je úžasný, jak jste to dokázal, to je fantastický! Teda ty sóla bych zrežíroval líp, ale celý to představení bych dohromady nedal. (…) Měsíc jsme zkoušeli první scénu, asi deset stránek hry. Dělaly se jednotlivé sekvence po celém divadle – dole, nahoře, ve foyer, na jevišti.“

 

Jan Kačer, Jan Vlasák – Maškaráda (1976)

Zdeněk Žák, Jan Vlasák – Rváč (1979)

Po velkém úspěchu ostravské inscenace Rváč (1979) dostal Jan Kačer nabídku režírovat v pražském Divadle E. F. Buriana a Jan Vlasák se k této výzvě přidal. Desetileté ostravské působení se stalo jedním z jeho nejvýznamnějších a nejšťastnějších tvůrčích období. Byla to právě Ostrava, která mu přinesla vytoužené herecké výzvy v podobě Hamleta, Rváče či milovaného Cyrana, a právě tady se potkal s divadelními kolegy, kteří ho provázeli celou hereckou kariérou, kteří jej ovlivnili nejen jako herce, ale především jako člověka – byli to Jan Kačer, Radim Koval, ale také Jitka Smutná nebo Tomáš Töpfer.

Tereza Osmančíková, vedoucí archivu NDM
(citováno z rozhovoru Jana Vlasáka pro Divadelní noviny, 2015)