HISTORIE - ČINOHRA

 

 

V stoleté historii činoherního souboru se ve vedení vystřídalo sedmadvacet uměleckých šéfů a angažmá prošlo na stovky uměleckých osobností. Prvním šéfem činohry byl tehdejší ředitel NDMS Václav Jiřikovský, s jehož působením je nerozlučně spjato také jméno prvního ostravského dramaturga Vojtěcha Martínka. Významnými herci počátků činoherního souboru byli Alexandr Kantor, Táňa Hodanová či Jiří Myron, po němž je pojmenováno Divadlo Jiřího Myrona.

 

Prvorepublikovou činohru pak krátce ovlivňovali režiséři Karel Prox, vnášející do ostravského prostředí zkušenosti s expresionismem, Oldřich Stibor, který zaujal roku 1929 založením avantgardního Studia a inscenováním expresionistické hry Ernsta Tollera Sokové strojů ve výpravě Vladimíra Kristina, či Jan Škoda, jehož éra je dodnes považována za jednu z nejvýraznějších v dějinách ostravského divadla. Jan Škoda od počátku spolupracoval s výtvarníkem Janem Sládkem, skutečným mistrem svého oboru; v poválečném období pak nastoupil do divadla na dlouhé čtyři dekády výtvarník Vladimír Šrámek, který vytvořil přes dvě stě scénografií v činohře, opeře, operetě i baletu a spolupracoval s vynikajícími režiséry napříč ostravskou divadelní historií – Radimem Kovalem, Bedřichem Jansou nebo Karlem Bryndou.

 

 

Právě Radim Koval svým příchodem na konci 50. let povýšil činohru tehdejšího Státního divadla v Ostravě do pozice jednoho z nejrespektovanějších českých činoherních souborů své doby; vytvořil přes šest desítek činoherních inscenací. Hrubínova Srpnová neděle (1959), kterou v Ostravě debutoval, Shakespearův Richard III. (1962) s Jiřím Adamírou v titulní roli, Euripidova Médea (1965) se Zorou Rozsypalovou a Františkem Šecem v hlavních rolích či československá premiéra O’Neillovy hry Dlouhá cesta dnem do noci (1966) jsou dodnes vysoce ceněné v celonárodním kontextu.

 

Deset ostravských sezón Jana Kačera pak bylo spojeno zejména s inscenacemi na Komorní scéně Státního divadla v Ostravě zřízené v roce 1977 v Divadle loutek po požáru Divadla Jiřího Myrona. Zahájila svůj provoz 12. listopadu premiérou Rostandova Cyrana z Bergeracu v režii Jana Kačera, a to s jedinečným obsazením Jana Vlasáka a Alexandry Gasnárkové v hlavních rolích. Některé Kačerovy inscenace však byly zakázány – Letní kino Život (1977) těsně před premiérou a Hlučná samota (1984) po několika reprízách.

 

V porevolučních sezónách určovali směřování souboru režiséři a šéfové Juraj Deák a Janusz Klimsza a na repertoár se dostaly hry doposud zakázaných autorů, mezi nimiž byl i Václav Havel (Asanace, 1990; Motýl na anténě, 2002). Slovenský režisér Juraj Deák byl šéfem činohry v letech 1994–2004. K vrcholům jeho režijní práce v Ostravě patřily především inscenace klasického repertoáru, interpretované moderním, často existenciálním pohledem – například Millerova Smrt obchodního cestujícího, Shakespearův Král Lear, Romeo a Julie, Hamlet či Lorcova Krvavá svatba. Silný ohlas vyvolala rovněž jeho inscenace Můj boj (Mein Kampf) z roku 2004, která se na repertoáru divadla udržela neuvěřitelných 15 let, stala se kultovní a byla vysoce oceňována diváky i kritikou. Vladimír Polák získal za roli Hitlera Cenu Českého divadla 2006. 

Významným přesahem Deákova působení bylo i založení festivalu OST-RA-VAR v roce 1997, na němž se podílel společně s režisérem Radovanem Lipusem a dramaturgy Markem Pivovarem a Alicí Taussikovou. Festival se stal zásadní platformou pro prezentaci ostravské činohry a její konfrontaci s českou divadelní kritikou i odbornou veřejností. V roce 2025 se konal jeho již 27. ročník.

Janusz Klimsza, který stanul v čele činohry NDM v letech 2004–2008, navázal na porevoluční dramaturgickou otevřenost Juraje Deáka, ale zároveň výrazněji posílil poetiku středoevropského divadla. Jeho režijní rukopis byl charakteristický silným důrazem na hereckou práci, groteskní nadsázku, melancholii a existenciální humor. K nejvýznamnějším inscenacím jeho období patřily například Tylův Strakonický dudák (2005), Klimáčkovy Povídky z fastfoodu (2005) nebo Hrabalovo Bambini di Praga (2008). Právě v této době se naplno prosadil herec Jan Hájek, který v roce 2006 získal Cenu Thálie pro mladého činoherce do 33 let, a činohra si upevnila pozici jednoho z nejvýraznějších mimopražských souborů. Klimsza zároveň zůstal po skončení šéfovského období kmenovým režisérem souboru a jeho vliv na poetiku ostravské činohry trval i v pozdějších letech, kdy připravil Konec masopustu Josefa Topola (2010), polské drama Naše třída Tadeusze Słobodzianka (2018) či pozdější Ztraceni v Yonkers Neila Simona (2024). Výrazný ohlas vyvolala také muzikálová inscenace Edith a Marlene z roku 2013; za titulní roli Edith Piaf získala Hana Fialová nominaci na Cenu Thálie.

Po Januszu Klimszovi převzal vedení souboru v letech 2008–2012 Pavel Šimák. Vedle klasických titulů (jako např. Čapkova Válka s mloky, Shafferův Amadeus nebo Shawův Pygmalion) se na repertoáru prosadily i komorní projekty pro alternativní prostory (Kuřačky ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka, Moskva → Petušky v Divadelním klubu Divadla Jiřího Myrona). K výrazným inscenacím této etapy patřil slavný komediální muzikál Donaha! (Hole dupy) z roku 2011, který se stal mimořádným diváckým fenoménem a na repertoáru je dodnes.

V letech 2012–2017 vedl činohru slovenský režisér Peter Gábor, jehož působení znamenalo návrat k velkým dramatickým titulům a výrazně stylizovaným inscenacím. Dlouhodobě se profiloval jako režisér klasického repertoáru interpretovaného současnou optikou, často také prostřednictvím adaptací románových předloh. K jeho výrazným inscenacím patří například Shakespearův Sen noci svatojánské, Fitzgeraldův Velký Gatsby či Flaubertova Paní Bovaryová. Úspěšnost tohoto období dokládá mimo jiné i Cena Thálie pro činoherce do 33 let, kterou získal herec Ivan Dejmal, nominace Roberta Finty na Cenu divadelní kritiky v kategorii talent roku v roce 2015 a jeho nominace na Cenu Thálie za herecký výkon v roli Joeyho Sturdyho v inscenaci z roku 2017 Teď mě zabij v režii Janusze Klimszy. 

Od roku 2018 stojí v čele souboru herec a režisér Vojtěch Štěpánek, který přišel s ambicí posílit ansámblové herectví a znovu zdůraznit identitu činohry jako silného souborového divadla. Jeho koncepce staví na rovnováze mezi klasickým repertoárem, současnou dramatikou a tituly oslovujícími širší publikum. Součástí tohoto směřování bylo také rozšíření a obměna hereckého souboru, do něhož přivedl mimo jiné Petru Kocmanovou, Petra Panzenbergera a Kamilu Janovičovou. Vojtěch Štěpánek zároveň rozvinul činnost komorní scény Divadla „12“ a posílil vztah činohry k mladému publiku i současným společenským tématům. Režijně je podepsán pod řadou úspěšných inscenací, jako jsou například Řeči léčí, Rok na vsi, Diplomacie, Král umírá, Odcházení, Marie Antoinetta, Pravda, Soumrak nad krajinou, Bůh a mnohé další. K výrazným a diváky i kritiky oceňovaným inscenacím jeho etapy patří také Nora z roku 2023 v režii Pavla Gejguše, Médea z roku 2024 v režii Jakuba Šmída nebo Krvavá svatba z roku 2025 v režii Martina Františáka. Kamila Janovičová za titulní roli v Ibsenově Noře získala Cenu Jantar 2023. Petra Kocmanová obdržela za roli Médey Cenu Jantar 2024 a širší nominaci na Cenu Thálie 2024. Petr Vítek získal za scénu k inscenaci Médea ocenění nejlepší scénografie roku podle portálu i-divadlo.cz a úzkou nominaci na Cenu divadelní kritiky 2024. Petr Borkovec a Matyáš Havrda obdrželi za překlad Médey užší nominaci na Cenu Josefa Jungmanna za rok 2024. Eva Zezula získala za scénu k inscenaci Krvavá svatba ocenění nejlepší scénografie roku podle portálu i-divadlo.cz a úzkou nominaci na Cenu divadelní kritiky 2025.

 

 

Vojtěch Štěpánek. Foto Martin Kusyn

Symbolickým potvrzením významu činohry NDM ve 21. století zůstává ocenění hereckých osobností souboru za mimořádné interpretační výkony: Cenu Thálie získali kromě již zmíněných Jana Hájka a Ivana Dejmala také Zora Rozsypalová za celoživotní mistrovství v oboru činohra, Kamila Janovičová v roce 2024 pro činoherce do 33 let a Petr Panzenberger v roce 2025 za roli Romana v inscenaci Studia G Perníkář (v režii šéfa činohry NDM Vojtěcha Štěpánka). Petr Panzenberger navíc obdržel Cenu Jantar 2024 za roli Richarda III. ve stejnojmenné inscenaci NDM v režii Ivana Krejčího.