Absolvoval scénografii na DAMU ve třídě Františka Tröstera jako jeden z jeho posledních žáků. Rok 1968 znamenal začátek jeho angažmá ve Státním divadle v Ostravě (dnešním Národním divadle moravskoslezském), kde jeho první inscenací byl Nashův
Obchodník s deštěm. O rok později přešel do angažmá Divadla Petra Bezruče, kde v úzké spolupráci s dramaturgem Milanem Calábkem a režisérem Pavlem Hradilem pomáhal utvářet výraznou tvář tehdejšího souboru.
Právě ostravské období, k němuž se opakovaně vracel i později jako host (například v inscenacích Turandot či Dům na nebesích, naposledy pak ve velkém muzikálovém eposu Zvoník u Matky Boží roku 2010), je v jeho biografiích označováno za jednu z nejdůležitějších etap tvorby. Duškova práce pro ostravská divadla byla typická střídmostí prostředků, přesným vytvářením atmosféry a neokázalým, ale promyšleným využíváním prostoru. V roce 1973 stálé angažmá ukončil a přešel do svobodného povolání.
Ostravské zkušenosti ho významně obohatily, stal se vyhledávaným jevištním výtvarníkem na mnoha českých a moravských scénách. Jeho práce, založená na úspornosti prostředků, originálním zacházení s materiálem a citlivém vystižení atmosféry textu, vtiskla podobu činohrám, operám i baletům v Divadle Na zábradlí, Národním divadle i v zahraničí. Hra – jako princip i hybná síla jevištního dění – stála v jeho scénografii vždy v popředí.
Od roku 1978 vyučoval scénografii na DAMU, po roce 1989 se stal jejím prvním porevolučním děkanem, později vedoucím katedry scénografie a profesorem. Jako učitel dbal na to, aby studenti nejen zvládli řemeslo, ale dokázali své nápady přesně pojmenovat. Vedl s nimi nepřetržitý dialog nad vznikajícími pracemi, podporoval jejich individualitu a snažil se je pevně propojit s divadelní praxí i teorií. Pedagogicky působil také v zahraničí – ve Španělsku, Anglii, Nizozemsku či Spojených státech.
Svou tvorbou a pedagogickou prací ovlivnil celé generace divadelníků; navrhl přes pět set scénických výprav a získal řadu domácích i mezinárodních ocenění. Připomeňme 1. cenu na Trienále v srbském Novém Sadu (1974) a Cenu Alfréda Radoka za výpravu k Othellovi v Městském divadle Brno (1997). V listopadu 2025 obdržel Cenu Thálie za mimořádný přínos českému divadelnímu umění.
„Nikdy jsem se nebál, že neuspěju. Vím, že nešlo o život, jen o divadlo. Ale dělal jsem ho se zápalem.“
