VLASTA JELÍNKOVÁ - ŽIVOTOPIS

31. října 1904 Sadská – 26. října 1988 Praha
Angažmá v ostravské činohře: 1924–1925; 1930–1945

Jestli se mohl někdo pyšnit, že pochází z významné herecké rodiny, tak to byla právě herečka Vlasta Jelínková. Herecký rod Jelínků totiž působil už v 19. století u tehdejších předních kočovných společností. Její prastrýc Jan Jelínek prý hrál s Josefem Kajetánem Tylem a jeho souborem na venkově a Vlastin dědeček Vilém, jeho bratr, účinkoval u Zöllnerovy společnosti. Z osmi Vilémových dětí se šest věnovalo divadelní profesi. Její tety Marie Spurná, Hana Vojtová, Terezie Brzková a Otýlie Beníšková a také její tatínek Maxmilián, který celý život byl kočovným hercem a garderobiérem Švandovy společnosti. Není proto velkým překvapením, že se rozhodla pro herecké povolání a pokračovala také, jako její bratranec Jaroslav Vojta, v rodinné tradici.

Vlasta Jelínková, vlastním jménem Anna Jelínková, zamířila poprvé do Ostravy už v roce 1924 z plzeňského a kladenského angažmá. Po necelých dvou ostravských sezónách plných drobných úloh, jako byly komorné, služky, panské nebo dcerky, se vrátila zpět do Plzně a posléze Pardubic, kde získávala větší herecké příležitosti. Poslední zmíněné divadlo jí také přivedlo do cesty dva osudové muže, kteří ovlivnili její další hereckou i životní pouť. Vdala se za herce a režiséra Karla Konstantina (vlastním jménem Felix Karel Schindler, proto je v úředních dokumentech také uváděna jako Vlasta Schindlerová-Jelínková) a poznala se s režisérem Janem Škodou, který ji i s manželem přivedl v roce 1930 zpět do Ostravy jako herecké posily činoherního souboru. Manželství se však po narození dcery Magdaleny Jany v roce 1938 rozpadlo a Karlova nepřekonatelná osobní antipatie vůči Vlastě zapříčinila, že ji přestal obsazovat do inscenací, které režíroval. To vedlo nejen k uměleckému podhodnocení jejího talentu, ale také k tíživým podmínkám živobytí, které se ještě zhoršily po jeho odchodu v roce 1940 do Městského divadla na Královských Vinohradech v Praze. Vlasta Jelínková pak napsala dopis adresovaný Spolku Národního divadla moravskoslezského s prosbou o navýšení gáže z důvodu neúnosné finanční situace. Přes všechny osobní potíže, které se promítly i do její herecké práce, nebyl její talent opomenut a patřičně ho uměl využít druhý, již výše zmíněný režisér a tehdejší významný šéf ostravské činohry Jan Škoda. Škoda v Ostravě realizoval 76 inscenací a ve 44 z nich účinkovala. Podobnému počtu se přiblížili už jen Jiří Myron, František Forman a Antonín Brož. Vše potvrzuje, že Škoda považoval Vlastu Jelínkovou za výjimečnou herečku a stabilní oporu souboru a spolupráci s ní neustále vyhledával. I když byla angažována pro obor naivek a komediální role (tedy postavy mladých dívek, často rozverných, hašteřivých, rozšafných a prostořekých), dokázala i v těchto domněle epizodních rolích zaujmout nejen ostravskou kritiku. Jmenujme alespoň její hubatou Toničku (Děti starého mládence, 1931), žárlivou punčochářku Kostíkovou (Konvář politik, 1934), žárlivou sokyni Kačenku (Don Juan, 1933) nebo naivní dceru hostinského Bětušku (Divotvorný klobouk, 1933). Její snad nejvýraznější rolí byl nezbedně skotačivý a hbitý Puk (Sen noci svatojánské, 1940), který hýřil neposedností v každém proneseném verši. Za většinou jejích zásadních rolí stál přímo Škoda. S ním nastudovala i několik lyrických a heroických žen: Kleopatru, Biancu nebo nezkušenou, křehkou Mimi v Čapkově Loupežníkovi (1935). Za dobu svého působení v Ostravě nastudovala téměř dvě stě rolí.

Přesto se v roce 1945 s Ostravou rozloučila podruhé a nadobro a následovala Škodu spolu s dalšími herci do Realistického divadla v Praze. Jako jeho zakládající členka v něm setrvala osmnáct sezón a po odchodu do divadelního důchodu se začala intenzivně věnovat filmu. Připomeňme si na závěr především její spolupráci s Jiřím Menzelem (Rozmarné léto, Skřivánci na niti, Na samotě u lesa, Vesničko má středisková), Otakarem Vávrou (Třináctá komnata, Příběh lásky a cti), Petrem Schulhoffem („Já už budu hodný, dědečku!“) nebo Dušanem Kleinem (Jak básníkům chutná život), kde se objevovala ve výrazných roličkách často prostých a lidových žen nebo také „šátkových“ babiček a stařenek.