26. 9. 1933, Kroměříž – 31. 10. 2011, Praha

člen činohry Státního divadla v Ostravě (16. 7. 1958 – 20. 7. 1961)

B.N. se narodil v Kroměříži v rodině Františka N., prokuristy firmy Ignác Lorenz, a jeho manželky Marie, která se starala o domácnost. Vyrůstal společně s bratrem Jiřím (1930-1995). Velice záhy přišel o rodiče, matka zemřela na tuberkulózu (1936), otec spáchal o rok později sebevraždu (1937). Výchovy sourozenců se ujala otcova sestra Marie prov. Geržová s manželem Františkem. Oba chlapci byli již od dětských let umělecky nadaní. Jiří vystudoval architekturu, ochotničil a maloval, Bořivoj se po zhlédnutí pohádky Zlatovláska, ve které se představitelka hlavní role nápadně podobala jeho mamince, rozhodl pro herecké povolání. Amatérský herecký křest si odbyl v létě 1944, když si na chlapeckém táboře zahrál titulní postavu v barokní Hře o svaté Dorotě.

            Cesta k divadlu nebyla v případě B.N. přímočará. Po ukončení čtvrté třídy obecné školy v Kroměříži přešel na místní gymnázium. V dubnu 1947 se rodina Geržových společně s oběma sourozenci přestěhovala do Jihlavy, kde N. pokračoval tercií v gymnaziálních studiích. Po absolvování kvarty jihlavského gymnázia vyslyšel N. argumenty adoptivních rodičů volající po jistotě hmotného zabezpečení a přešel na jihlavskou vyšší hospodářskou akademii. Pilnému studentovi se podařilo vyhrát několik krajských soutěží v těsnopise a psaní na stroji. Stenografickými záznamy politických projevů, psaním na stroji a brigádami v účtárně Řemeslnických služeb pomáhal vylepšovat rodinný rozpočet v době strýcova dvouletého věznění v jáchymovském lágru.     

            Herectví se B. N. věnoval již během jihlavských studií. Od sedmnácti let hostoval v Studiu mladých při Horáckém divadle v Jihlavě. Po překonání překážky v podobě silného ráčkování (zásluha jihlavského režiséra Emila Wolfa) šel z role do role. Již svou první postavou Olega Koševého v tendenční hře sovětského autora Alexandra Fadějeva Mladá garda prokázal nesporný herecký talent a byl zařazen jako host do profesionálního hereckého souboru Horáckého divadla. S místním činoherním souborem si zahrál také v dramatizaci Ostrovského knihy Jak se kalila ocel a v mnoha dalších hrách budovatelského repertoáru té doby (Začínáme žít, Lidé bděte!, Na jih od osmatřicáté rovnoběžky). 

Po maturitě (1952) složil B.N. úspěšně zkoušky na Janáčkovu akademii múzických umění (monology Olega Koševého z Mladé gardy a Honzy z Kvapilovy Princezny Pampelišky,  básně S.K.Neumanna O lásce a nenávisti a E.F.Buriana Mařena a písněmi Ó, hřebíčku zahradnický a Večerní zvon). V l. 1952-56 studoval společně s Blaženou Zálešákovou pozd. Holišovou (1930-2011) a Josefem Somrem (1934) v ročníku profesorů Antonína Kurše (1901-1960), Jarmily Lázničkové (1910-2003), Marie Waltrové (1897-1978) a Jaroslava Lokši (1895-1975). N. nejoblíbenější pedagožkou byla Jiřina Ryšánková (1911-1988), která jej vyučovala pohybovou kulturu a pantomimu. Za absolventskou roli Osvalda Alvinga v Ibsenových Strašidlech (premiéry 21.a 23.3.1956 v Divadelním studiu JAMU v Brně, režie A.Kurš) dostal N. cenu v celostátní soutěži divadelních škol (inscenaci vysílala živě i Čs. televize).

Po absolutoriu JAMU (1956) odešel N. společně s jádrem absolventského ročníku (Libuše Billová, Josef Somr, Václav Brtna, Jiří Brož, Dagmar Pušová) do svého prvního profesionálního angažmá v Českém Těšíně. Během jediné divadelní sezóny (1956/57), kterou v Českém Těšíně strávil, si v provizorních podmínkách zájezdového souboru bez stálé divadelní budovy zahrál temperamentního Itala Rizzia ve Slowackého hře Marie Stuartovna (1956, režie Jiří Škobis), milovníka Claudia v Shakespearově hře Mnoho povyku pro nic (1956, režie Jiří Škobis), bratrance Bobina v Labichově Slaměném klobouku (1957, režie Josef Zajíc), kupce Vasju v Ostrovského Talentech a ctitelích (1957, režie Jiří Škobis) a menší roli Curia v Shakespearově Večeru tříkrálovém (1957, režie Karel Dostál).

V létě 1957 absolvoval N. dvouměsíční vojenské cvičení na Šumavě a po prázdninách přijal nabídku šéfa opavské činohry Miloše Horanského na angažmá ve Státním divadle Zdeňka Nejedlého v Opavě (1957-58). V průběhu jediné divadelní sezóny se pod vedením mladých režisérů Ivana Šarše a Miloše Horanského představil N. opavskému publiku jako Hejkal v Jiráskově Lucerně (1957), partyzán Joža v Matkovičově hře Na konci cesty (1957), David v soudobé Stehlíkově veselohře Hej, pane kapelníku! (1958) a Lord ve Weisenbornově hře  Lofter aneb Ztracená tvář (1958). Diváky a odbornou kritiku zaujal zejména jeho fascinující hrbáček Rüstem v Hikmetově hře První den sváteční (1957) a Romeo v Shakespearově tragédii Romeo a Julie (1958). Kromě divadla se N. v době svého opavského působení věnoval  také poezii, kterou recitoval na komponovaných večerech věnovaných romantikům a proklatým básníkům. K vrcholům jeho recitační tvorby patřilo vystoupení na vzpomínkovém večeru k 90.narozeninám slezského básníka Petra Bezruče (1957).

N. pestrý herecký rejstřík a bohaté výrazové prostředky zaujaly ostravského režiséra Miloše Hynšta a na konci divadelní sezóny 1957/58 nabídl nadějnému herci angažmá v činohře Státního divadla v Ostravě. N.nabídku přijal a na tři roky (1958-1961) se stal společně se svými vrstevníky a nejčastějšími hereckými partnery Jiřím Adamírou (1926-1993), Josefem Langmilerem (1923-2006), Jiřinou Froňkovou (1927-2001), Vlastou Vlasákovou (1921-1983) a Ljubou Benešovou (1926) výraznou oporou ostravského činoherního souboru. N. doménou se v Ostravě staly role chlapců a mladíků. Po řadě záskoků (Heinrich v dramatizaci románu ostravského rodáka Vojtěcha Martínka Země duní, 1958; Cherubín v Beaumarchaisově Figarově svatbě, 1958 a student Havlík v inscenaci Tylova Jana Husa, 1958) znamenala N. skutečný vstup na ostravskou scénu titulní role bláznivého a hluboce milujícího neapolského holiče Vascy v Schehadého experimentální hře Vascův příběh (1958, režie Miloš Hynšt). Do povědomí ostravského publika se N. zapsal  především jako virtuózně ztvárněný motýl Felix ze hry bratří Čapků Ze životy hmyzu (1958, režie Stanislav Vyskočil), zhrzený nápadník Věchýtek v Shakespearových Veselých paničkách windsorských (1959, režie Miroslav Zéda), syn jižanského plantážníka Clay Terrington z Coleho hry Květy a kořeny (1959, režie Radim Koval) o boji amerických černochů za svobodu,  proradný manžel Ulybyšev ze hry sovětského autora Arbuzova V hodině dvanácté (1959, režie Radim Koval), Laertes v Shakespearově Hamletovi (1960, režie Miloš Horanský), Vajnonen ve Višněvského Optimistické tragédii (1960, režie Radim Koval) a  Beneš v Shakespearově hře Mnoho povyku pro nic (1961, režie Ilja Bureš). Poslední N. významnou rolí na ostravském jevišti byl mladý chlapec a slepý voják Timoša v Leonovově Zlatém kočáru (1961, režie Radim Koval).

Také v Ostravě se N. věnoval mimodivadelním aktivitám. Společně s Jiřinou Froňkovou (1927-2001) vystupoval na literárně-hudebních večerech pořádaných hudebním publicistou Leo Jehnem (1930-1999) v Divadle hudby (kombinované pásmo Nezvalovy Manon Lescaut a Pucciniho a Massenetovou stejnojmennou operou), působil také v ostravském rozhlase i televizi.   

Ostravské angažmá mělo vliv i na N. osobní život. V době svého ostravského pobytu se seznámil s tanečnicí Marií Steinovou, se kterou se již jako člen pražského Národního divadla 23.12.1962 v Ostravě oženil. V manželství se jim narodil jediný syn Kryštof (10.9.1965). Po Navrátilově odchodu do Prahy (1961) byla rodina dočasně rozdělena, manželé v Praze nemohli sehnat adekvátní bydlení a pro Steinovou nebyly v hlavním městě takové pracovní příležitosti jaké jí nabízela severomoravská metropole. Manželství se postupně rozpadalo a po vzájemné dohodě obou partnerů skončilo 8.11.1968 rozvodem.

V roce 1961 nastudoval N. soukromně roli Chrysippa z Vrchlického a Fibichova melodramatu Smrt Hippodamie a přihlásil se na konkurz do mimického sboru, který při činohře Národního divadla v Praze otevíral režisér a tehdejší šéf činohry Otomar Krejča (1921-2009). Po úspěšné předehrávce N. roli v připravované inscenaci získal a byl angažován jako host s příslibem stálého místa v pomocném sboru činohry. Odvoláním režiséra Krejči z postu šéfa činohry v průběhu prázdnin 1961 myšlenka mimického sboru padla a N. byl společně s Evou Sirotkovou a Josefem Veldou k 21.7.1961 přijat na místo eléva činohry Národního divadla v Praze. Jeho setník v Shakespearově Králi Learovi (1961, režie František Salzer), hejtmanův sluha Miška v Gogolově Revizorovi (1961, režie Jaromír Pleskot), Laertes v Shakespearově Hamletovi (1961, režie Jaromír Pleskot), sluha v Tylově hře Drahomíra a její synové (1961, režie Otomar Krejča) a vězeň koncentračního tábora Josef Hájman ve hře slovenského dramatika Petera Karvaše Antigona a ti druzí (1962, režie Miroslav Macháček) svědčili o N. nesporných hereckých kvalitách a zajistili mu od 1.4.1962 řádnou sólistickou smlouvu člena činohry Národního divadla v Praze (v pracovním poměru do 1.9.1992).

N. více než třicetileté působení na jevišti Národního divadla ovlivnila spolupráce s režiséry Otomarem Krejčou (1921-2009), Alfrédem Radokem (1914-1976), Jaromírem Pleskotem (1922-2009) a Miroslavem Macháčkem (1922-1991). Pod jejich vedením vytvořil více než 100 plasticky ztvárněných a charakterově vyhraněných rolí. Hlavním výrazovým prostředkem k vystihnutí podstaty studovaných postav byl u N. kromě vlastní invence, citu a výrazných gest nezaměnitelný hlas, jehož modulace podtrhovala charakter postav i význam děje.

Těžiště N. tvorby v Národním divadle leží v 60.a na počátku 70.let 20. století, kdy se divákům představil jako mstivý vrah Tyra v Tylově hře Drahomíra a její synové (1962, režie Otomar Krejča), hrabě Paris v Krejčově inscenaci Shakespearova Romea a Julie (1963),  Florian ve Vzbouření v blázinci Lope de Vegy v režijní úpravě Vítězslava Vejražky (1966), zřízenec pohřebního ústavu Sid v Radokově inscenaci Saundersovy Vůně květin (1968), přidrzlý krejčík Fiala ve Stroupežnického Našich furiantech (1970, režie V.Vejražka), prostopášný dauphin v Macháčkově nastudování Shakespearova Jindřicha V. (1971) a Myrtillos v Jernekově úpravě Vrchlického a Fibichovy hry Námluvy Pelopovy (1974) Od poloviny 70.let dostál N. role menšího rozsahu, jakými byly např. hrabě de Valvert v Macháčkově úpravě Cyrana z Bergeracu (1974), Zajíček v Jiráskově Lucerně (1976, režie Josef Mixa), mušketýr v Daňkově Vévodkyni valdštejnských vojsk (1980, režie M. Macháček), čert Omnimor v Drdových Hrátkách s čertem (1982, režie Václav Hudeček) a  Michajlo Vasiljev v Gorkého hře Vassa (1986, režie Miroslav Krobot). Nový styl práce a repertoárové změny po listopadu 1989 znamenaly konec N. kariéry v Národním divadle. Herec nesouhlasil s nově vzniklou situací a po vzájemné dohodě z divadla  po 31 letech (1992) odešel .

 Úvahy o předčasném ukončení aktivní herecké činnosti překonal N.díky nabídce režiséra Petra Lébla (1965-1999) zahrát si v Divadle Labyrint titulní roli ve hře německého dramatika Tankreda Dorsta Fernando Krapp mi napsal dopis (1992, režie Petr Lébl). N. dokázal ve zcela nových podmínkách intimního divadla vykreslit postavu Fernanda Krappa přesně podle režisérových představ v duchu maškarády citů. Hercovo porozumění pro Léblovu režisérskou tvorbu mělo za následek nejen přijetí role prezidenta von Waltera v dramatizaci  Schillerovy hry Úklady a láska (Divadlo Labyrint, 1993), ale i konec N. působení na volné noze (1992-1993) a vstup do stálého angažmá v Divadle Na Zábradlí (1993-1996), kam následoval svého oblíbeného režiséra.      

V Divadle Na Zábradlí vytvořil N. pod Léblovým režijním vedením bizarní postavu trestance vězně-Kláry v Genetových služkách (1994) a zvláštním smutkem a opuštěností vybaveného vládního radu Sorina v Čechovově Rackovi (1994). Velké herecké příležitosti dostal N. i v psychologicky pojaté roli majora Scobieho v Pitínského inscenaci Greenovy hry Jádro věci (1994) a Vávry v Morávkově úpravě Maryši bratří Mrštíků (1996).

Vedle Divadla Na Zábradlí hostoval N. v Praze v Divadle v Řeznické (starý černoch Crooks ve hře J.Steibecka O myších a lidech, 1992, režie M.Pavlíček), v Činoherním klubu (Vilém Foldal v Ibsenově hře John Gabriel Borkman, režie J.Nebeský, 1993; Emil ve Smočkově hře Jednou k ránu, 2000 ad.), Viole (Job ve hře D.Fischerové Náhlé štěstí, režie H.Kofránková, 1993),  v Divadle pod Palmovkou (Pan Henri ve vře J.Anouilha Eurydika, 1999) a v Divadle v Dlouhé (Ředitel v Ruthově hře Sedmispáči, 2000; titulní postava –Titus Andronicus ve stejnojmenné hře W.Shakespeara). Po letech se vrátil na svou první domovskou scénu v Horáckém divadle v Jihlavě, pro kterou pod režijním vedením Karla Bryndy vytvořil postavu císaře Zikmunda v Boučkově hře Smrt v císařském domě (1995), titulní roli Caesara ve Shawově hře Caesar a Kleopatra (1996), otce ve hře T.Williamse Kočka na rozpálené plechové střeše (1997) a Prášila v v Gorinově Pravdě Barona Prášila (1999). Pro oblastní divadlo v Mladé Boleslavi vytvořil N. titulní roli Phila Hogana v O´Neillově hře Měsíc pro smolaře (1997, režie Jakub Korčák), v Šumperku nastudoval hlavní postavu Žida Kellermana v Kohoutově hře Pat nebo Hra králů (1998, režie Jaroslav Janeček), s radostí si zahrál také ducha Hamletova otce a prvního herce na Letních shakespearovských slavnostech v Praze (2003).

V l. 1996-2011 spojil N. svou hereckou dráhu s divadelním spolkem Kašpar režiséra Jakuba Špalka v Divadle v Celetné. V kolektivu mladých a pro umění zapálených lidí vytvořil španělského objevitele Francisca Pizarru v Shaefferově hře Královský hon na slunce (1996, režie Jakub Špalek), Boha otce v Mittererově hře Účtování v domě božím (1999, režie Jaroslava Šiktancová), Hastingse a Oxforda v Shakespearově Richardu III. (2000, režie Jakub Špalek) a krále víl Oberona ve vzpomínkovém večeru na postavy z děl W.Shakespeara pod názvem Májový Shakespeare (2001, režie Jakub Špalek, Jaroslava Šiktancová a Filip Nuckolls).

S divadelními prkny se N. rozloučil v pražském Divadle Archa rolí tajemníka Hanuše v Havlově hře Odcházení (světová premiéra 22.5.2008, hrálo se 2008-2010, režie David Radok).

            Také v hlavním městě spolupracoval N. s rozhlasem. Do studiové podoby převedl titulní postavu Mauglího z Kiplingových Knih džunglí (1962, režie Jiří Horčička), hlavního hrdinu Shakespearovy tragikomedie Troilus a Cressida (1966, režie Miloslav Jareš), Honzu v z Kvapilovy Princezny Pampelišky (1966, režie Miloslav Jareš), titulní postavu Gyga v z romantické tragédie Friedricha Hebbela Gygův prsten (1969, režie Josef Melč), Trepleva z Čechovova Racka (1972, režie Miloslav Jareš), Armanda Duvala z Dumovy Dámy s kaméliemi (1976, režie Miloslav Jareš), titulní postavu Jacka Worthinga z Wildovy hry Jak je důležité míti Filipa (1979, režie Miloslav Jareš) a mnoho dalších.

            Vedle divadelní a rozhlasové tvorby zaujímá podstatné místo v N. uměleckém životě také jeho práce ve filmu a televizi. První filmovou příležitost získal N. v česko-německém koprodukčním snímku Dům v Kaprové ulici (1963, režie Kurt Hoffmann), ve kterém vytvořil postavu odbojáře studenta Procházky v období Protektorátu Čechy a Morava. Televize a film začali využívat N. až od počátku 70.let, kdy se do širšího povědomí českých filmařů a režisérů dostal díky svému mnohostrannému využití na prknech Národního divadla. Obsazován byl převážně do menších a epizodních rolí. Seriozní vzhled zajišťoval N. postavy lékařů (Už zase skáču přes kaluže, režie Karel Kachyňa, 1970; Pozor vizita!, režie Karel Kachyňa, 1981; Sestřičky, režie Karel Kachyňa, 1983; Lev Tolstoj, režie Sergej Gerasimov, 1984; Šeptej, režie David Ondříček, 1996; Školní výlet, režie Petr Šícha-Tomáš Magnusek, 2011) nebo padouchů (Vlak do stanice nebe, režie Karel Kachyňa, 1972; Třicet případů majora Zemana, režie Jiří Sequens, 1974). Nosnou postavu kupce Gera vytvořil N. ve filmech Osada havranů (1977) a Na veliké řece (1977) režiséra Jana Schmidta, do povědomí filmových diváků se však zapsal především postavou podivínského knoflíkáře Jiřího v povídkovém filmu režiséra Petra Zelenky Knoflíkáři (1997). Posledním N. filmovým snímkem byl film Tomáše Krejčího Poslední z Aporveru (premiéra 2012), ve kterém představoval věštce zkázy. N. umění využívali také tvůrci seriálů. Veřejnost zaujal zejm. šéfredaktor Pavel Talich (seriál Redakce, režie Tomáš Krejčí-Jiří Vejdělek, 2004) nebo správce krytého bazénu plukovník Vojtěch Bařinka (seriál Ulice, režie Dušan Klein ad., 2006-2011), největší popularitu však N. zajistil předseda Rady Země v seriálu Návštěvníci (režie Jindřich Polák, 1983). Díky vyholené hlavě (požadavek režiséra Miroslava Macháčka pro roli Vynálezce ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu, ND 1965) se pro N. vžila přezdívka český Yul Brynner (1915-1985).

Od roku 1974 se N. věnoval pedagogické činnosti na hudebně-dramatickém oddělení Pražské konzervatoře (1974-94, s výjimkou let 1986-1987, kdy působil na DAMU), kde vyučoval herectví a přednes melodramatu. K jeho žákům patřili Marek Eben (1957), Ljuba Krbová (1958), Ondřej Vetchý (1962), Lukáš Vaculík (1962), Jiří Langmajer (1966), Václav Rašilov (1976) a Andrea Elsnerová (1977).

            Na konci života zápasil N. s rakovinou tlustého střeva, zemřel v domácím ošetření. Poslední rozloučení s hercem se konalo v pondělí 7.11.2011 ve velké obřadní síni strašnického krematoria v Praze.

 

 

Kamil Rodan

 

Lit: Kazda, Jaromír: Bořivoj Navrátil. Praha 2010

 

Navrátil Bořivoj. In: Biografický slovník Slezska a severní Moravy (Supplementum č.2). Ostrava : 2013. ISBN 978-80-7464-459-7, s. 102-105

Obsazení - Sezóna:
LUCERNAZajíček, učitelský mládenec
AŽ SE OZVE BARCELONAZpívá
MNOHO POVYKU PRO NICBeneš
OPTIMISTICKÁ TRAGÉDIEVajnonen, finský námořník - komunista
ZLATÝ KOČÁRTimoša, jeho syn
HAMLETLaertes, Poloniův syn
PŘÍLIŠ ŠTĚDRÝ VEČERKarel
TISÍC SCHODŮOuško
V HODINĚ DVANÁCTÉIvan Ulybyšev, její muž, posluchač vysoké školy
ZAPADLÍ VLASTENCIKarel Čermák, učitelský pomocník
IDEÁLNÍ MANŽELPan Montford
KVĚTY A KOŘENYClayton Tarrington, její syn
VASCŮV PŘÍBĚHVasco, holič
VESELÉ PANIČKY WINDSORSKÉBartoloměj Věchýtek, jeho synovec
ZE ŽIVOTA HMYZUFelix (motýl)
Telegrafista
Fotografie - Sezóna:
MNOHO POVYKU PRO NIC
Jiřina Froňková (Blažena), Bořivoj Navrátil (Beneš)
Foto: archiv
MNOHO POVYKU PRO NIC
Bořivoj Navrátil (Beneš)
Foto: archiv
HAMLET
Bořivoj Navrátil (Laertes, Poloniův syn), Miloslav Holub (Claudius, dánský král), Josef Langmiler (Hamlet, dánský princ, syn zesnulého a synovec nynějšího krále), Miloš Pavlín (Horacio, Hamletův přítel)
Foto: František Krasl
KVĚTY A KOŘENY
Bořivoj Navrátil (Clayton Tarrington, její syn), Ljuba Benešová (Kateřina, jeho neteř)
Foto: František Krasl
KVĚTY A KOŘENY
Ljuba Benešová (Kateřina, jeho neteř), Bořivoj Navrátil (Clayton Tarrington, její syn)
Foto: František Krasl
KVĚTY A KOŘENY
Bořivoj Navrátil (Clayton Tarrington, její syn), Přemysl Matoušek (Esmond Tarrington, její syn)
Foto: František Krasl
KVĚTY A KOŘENY
Ljuba Benešová (Kateřina, jeho neteř), Bořivoj Navrátil (Clayton Tarrington, její syn)
Foto: František Krasl
KVĚTY A KOŘENY
Přemysl Matoušek (Esmond Tarrington, její syn), Bořivoj Navrátil (Clayton Tarrington, její syn), Ljuba Benešová (Kateřina, jeho neteř)
Foto: František Krasl
VESELÉ PANIČKY WINDSORSKÉ
Bořivoj Navrátil (Bartoloměj Věchýtek, jeho synovec), Milena Langrová (Anička, její dcera)
Foto: František Krasl
VESELÉ PANIČKY WINDSORSKÉ
Bořivoj Navrátil (Bartoloměj Věchýtek, jeho synovec), Jaroslav Šára (Zachariáš Bluma, venkovský sudí)
Foto: František Krasl