Leoš Janáček, celosvětově známý hudební skladatel a rodák z nedalekých Hukvald, se narodil v roce 1854, tedy přesně přes 160 lety. V návaznosti na toto výročí nabízíme informace o inscenacích děl Leoše Janáčka v Národním divadle moravskoslezském.
LEOŠ JANÁČEK V OSTRAVĚ
LEOŠ JANÁČEK, EMANUEL BASTL A JAROSLAV VOGEL (1919–1948)
OBDOBÍ 1949–1966
OBDOBÍ 1966–1990
OBDOBÍ 1990 – dosud
PŘEHLED INSCENACÍ OPER LEOŠE JANÁČKA V NDM
|
Janáček se narodil na Hukvaldech a jeho profesní život byl z velké části spojen s městem Brnem. Najdeme však sepětí i s Ostravou, ať už prostřednictvím životního příběhu jeho děda Jiřího Janáčka, nebo autorovou pedagogickou, teoretickou, publikační či skladatelskou činností, díky které ovlivňoval hudební dění v tomto městě.
Několikrát Leoš Janáček zavítal také do Moravské Ostravy a samozřejmě také do zdejšího divadla. V archivu můžeme dohledat záznamy o jeho návštěvě v roce 1906, kdy zde hostovalo brněnské Národní divadlo a v Národním domě (dnešní Divadlo Jiřího Myrona) se 25. září 1906 konala ostravská premiéra Janáčkovy Její pastorkyně za přítomnosti skladatele. Dirigoval Cyril Metoděj Hrazdira, ab
solvent Janáčkovy varhanické školy v Brně, jehož osobnost byla podstatná pro hudební vývoj Ostravy.
Dále víme, že když měla 8. ledna 1924 v Ostravě premiéru Janáčkova opera Káťa Kabanová, Leoš Janáček se jí zúčastnil. Ve vzpomínkách Mirko Hanáka, který byl žákem Leoše Janáčka a působil v letech 1922–1958 jako dirigent v ostravském divadle, se dočteme: „Po představení byl v bývalém hotelu Slavia upořádán banket na počest přítomného mistra. Řečnilo se, připíjelo se ke zdaru jeho další tvůrčí práce. Své poděkování Janáček tehdy ukončil slovy: A teď mam Lišku. Ale tu vam do Ostravy ještě nepustim, protože by tu zatím ještě špatně běhala. Myslil tím náš, tehdy ještě málo početný orchestr.“ Janáček byl podle vzpomínek Mirko Hanáka přítomen také zájezdu inscenace Káti Kabanové do Městského divadla v Opavě dne 3. února 1924. |
![]() |
|
Důležitou úlohu v uvádění Janáčkových oper na jevišti Národního divadla moravsko-slezského (původní název měl formu se spojovníkem – moravsko-slezské) sehráli šéfové opery Emanuel Bastl (šéf opery 1919–1927) a Jaroslav Vogel (šéf opery 1927–1943 a 1947–1948). Emanuel Bastl byl iniciátorem první inscenace Janáčkova díla v nově vzniklém Národním divadle moravsko-slezském, kterou byla 1. 11. 1919 Její pastorkyňa. Následovala již výše zmiňovaná Káťa Kabanová, jejíž premiéře byl přítomen sám autor.
Důležitou úlohu sehrál také Jaroslav Vogel, který navázal na snažení Emanuela Bastla. Za jeho působení byla operní dramaturgie NDM zaměřena na několik oblastí: česká klasika včetně oper Leoše Janáčka, tvorba současných českých autorů, dále opery jihoslovanských a ruských skladatelů, dílo W. A. Mozarta, R. Strausse a zvláště pak díla z operního odkazu R. Wagnera.
V nastudování Jaroslava Vogla bylo v letech 1929–1948 uvedeno celkem 10 inscenací Janáčkových oper, mezi nimi i málo hraná Věc Makropulos a Z mrtvého domu. Zde je jejich výčet: celkem pětkrát nastudovaná Její pastorkyňa (premiéry 6. 9. 1929, 8. 6. 1934, 27. 5. 1940, 25. 6. 1943 a 6. 6. 1948), Z mrtvého domu (premiéra 12. 2. 1932), Věc Makropulos (premiéra 15. 3. 1935), dvakrát Příhody lišky Bystroušky (premiéry 4. 12. 1936 a 21. 11. 1941) a Káťa Kabanová (premiéra 7. 12. 1938). Voglův přínos nespočívá pouze v uvádění Janáčkových jevištních děl, ale také v přípravě symfonických koncertů, které se díky němu staly součástí divadelního abonmá. Dramaturgie těchto koncertů byla zaměřena na hudbu 20. století, takže v jejich rámci zazněla například slovanská rapsodie Taras Bulba (1929) či Glagolská mše (1937). Význam Jaroslava Vogla je v souvislosti s Leošem Janáčkem o to větší, když si uvědomíme, že právě Vogel je autorem první fundované monografie o životě a díle tohoto skladatele.
V období let 1943–1947 se na postu šéfů opery ještě vystřídali mladý Jaroslav Krombholc a Zdeněk Chalabala, za doby jejich působení však neměla premiéru žádná Janáčkova opera. |
![]() |
Program byl oboustranný, v době protektorátu nesměla chybět německá jazyková verze.
Foto František Krasl






