ČLÁNEK Z KATEGORIE OPERA

 

John Cage: SONG BOOKS (1970) / česká premiéra, 90 minut, v angličtině
Soubor otevřených děl; verze pro 10 hlasů a elektroniku (Zpěvníky)

 

Hudba: John Cage
Texty: Henry David Thoreau, Norman O. Brown, Erik Satie, Marcel Duchamp, Buckminster Fuller, Merce Cunningham, Marshall McLuhan a další
Scénická realizace: Jiří Nekvasil a David Bazika
Účinkují: S.E.M. Ensemble, Ostravská banda

 

Song Books (1970) je rozsáhlá kolekce sólových skladeb, navazující na dvě vokální sóla, která Cage napsal dříve. První díl obsahuje sóla 3-58, druhý sóla 59-92, ve třetím jsou instrukce k provedení. Jednotlivá sóla spadají do čtyř kategorií: 1. pro hlas, 2. pro hlas s elektronikou, 3. jevištní akce (theatrical action), 4. akce s elektronikou. Sóla je možno provádět v jakémkoliv výběru a mohou se jakkoliv překrývat. Některá jsou pouze krátkými popěvky či výstupy, ale např. Solo for Voice 58 (18 microtonal ragas) je celovečerní záležitostí, některá je možno realizovat i nástrojově. Elektronika není specifikována. Navzdory velké volnosti, kterou umožňují rozmanité typy notace a instrukcí, jsou tato sóla interpretačně velmi ošidná, neboť vyžadují zanícené a přitom disciplinovaně neosobní provedení. Na Song Books je možno pohlížet jako na hudebně-surrealistické dílo, ovšem zbavené veškerých psychoanalytických aspektů.

 

 

Americký skladatel John Cage (1912–1992) zasáhl svým vlivem i ostatní druhy umění (tanec, divadlo, poezie, výtvarné umění, film), kde jeho podněty došly poměrně širokého uplatnění. Pro jeho tvorbu je charakteristický radikální rozchod s evropskou hudební tradicí i do té doby běžným chápáním umění. Po počátečních experimentech s hledáním nových zvuků dospívá Cage kolem roku 1950 k osobité koncepci hudby, která usiluje o překlenutí propasti mezi Uměním a Životem. Zdůrazňuje roli pozornosti v percepci umění a upozorňuje, že i ticho je plné zvuků (kterých si běžně nevšímáme). Podnětem mu byly přednášky D. T. Suzukiho o zen buddhismu, zejména učení o pluralitě center („každá bytost je středem Vesmíru“), které se stalo základem Cageova nového pojetí hudebního času a souhry (neboť nadále je v jeho díle každý hudebník brán jako nezávislá individualita).