ČLÁNEK Z KATEGORIE AKTUALITY

„Na Ostravu jsem měl asi stejný názor, jako lidé, kteří tady patnáct let nebyli. Trochu jsem se toho města bál, z dřívějška ve mně z něj zůstal pocit zápachu a špíny. Byl jsem však překvapen, přijel jsem do úplně jiného města. Ale co bylo pro mě nejdůležitější – v Ostravě je výborné divadlo.“

Nejdříve získal angažmá jako herec ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti (1959–1962), ale daleko více ho lákala režie. Přihlásil se tedy ke studiu na DAMU, během něhož už působil dva roky jako režisér v olomouckém Divadle Oldřicha Stibora. Po absolutoriu roku 1968 nastoupil do Horáckého divadla v Jihlavě, kde za dobu svého působení (do roku 1981) inscenoval více než 60 titulů. Když roku 1981 nastoupil společně se svou manželkou herečkou Evou Kaplerovou do ostravského angažmá, byl už znám jako zkušený a rozvážný režisér se smyslem pro ironii a noblesu, který dovedl tvůrčím způsobem pracovat s textem a svou největší pozornost upínal na práci s hereckým souborem.

Během deseti let zde režíroval bezmála dvě desítky inscenací, ale o uvedení mnoha dalších rozhodoval coby šéf činoherního souboru. Ustál náročné období spojené s uzavřením a rekonstrukcí vyhořelého Divadla Jiřího Myrona i velkou obměnou hereckého souboru. Obklopen režijními osobnostmi Radimem Kovalem, Bedřichem Jansou, Janem Kačerem, a také dramaturgy Vojtěchem Kabeláčem a Ladislavem Slívou, našel v Ostravě pevné umělecké zázemí a mohl tak úspěšně směrovat budoucnost ostravské činohry. Do povědomí diváků se zapsaly především inscenace Zlatý kočár (1985), Vojna a mír (1987) Macbeth, Chuť medu či Racek (všechny z roku 1989).

Po deseti ostravských letech se v roce 1991 rozhodl vrátit do prostředí, které mu bylo blízké a kde mohl pokračovat v kdysi úspěšné režijní práci – do „svého osudového“ divadla v Jihlavě.

 

„Mám rád tvůrčí pohodu. Obnáší to i spory, hádky, souboje, ale vždy o to, aby co je teď dobré, bylo ještě lepší.“