Galerie současné malby – DIVADLO ANTONÍNA DVOŘÁKA 

AKTUÁLNÍ VÝSTAVA
TOMÁŠ CÍSAŘOVSKÝ: HAVEL A POUSTEVNÍCI
14. května 2018 - 28. června 2018
 
Tomáš Císařovský (narozen 2. ledna 1962 v Praze) je dnes jedním z nejuznávanějších českých malířů. Maluje téměř zásadně klasickou technikou – olejem na plátno, blízký je mu i akvarel. Na výtvarné scéně se prosadil koncem 80. let svými portréty a figurálními výjevy, přičemž vždy akcentoval historický či sociální kontext zobrazovaného tématu. Ke konci 90. let pak rozšířil svůj záběr na krajinu, traktovanou rovněž svébytnou Císařovského obrazovou řečí. Ta by se dala charakterizovat koloristickou hutností, přesnou volbou  barevné  škály  a  realistickou  obrazností,  odkazující  nejen  na  konzervativnější větev malířské moderny 20. století či k americkému pop-artu, ale také například ke gotické, raně renesanční či barokní malbě.
 
HAVEL A POUSTEVNÍCI
Květnové výstavní expozé Tomáše Císařovského v Ostravě zahrnuje dvě souběžné výstavy, z nichž každá sice představí jiný výsek tvorby tohoto pražského malíře, ale současně se obě expozice až překvapivě a komplementárně doplňují. Zatímco v podzemním alternativním prostoru Galerie Dole v Antikvatiátu a klubu Fiducia se ukazuje sociálně „běžná" Císařovského figurální tematika s jasnými postexistencionálními přesahy, které v názvu dvojvýstavy prezentují Poustevníci, v oficiózně honosném prostředí Divadla Antonína Dvořáka dochází na obrazy ze života posledního československého a prvního českého prezidenta Václava Havla, což by téměř mohlo svádět k domněnce, že již jde o předzvěst slávy 100. výročí vymanění se ze spárů Rakouska-Uherska a vzniku první Československé republiky. Tuto část reprezentuje v názvu výstavy jméno Havel.
 
Havel
Původní název havlovského cyklu zní Úmysl a trochu náhoda, což je citace části Nezvalova verše z básně Edison, přičemž by tento cyklus mohl mít ještě podtitul: Všechno, co jste chtěli vidět ze života prezidenta Václava Havla, ale... Pro Tomáše malířsky náročná desetidílná série, vznikající od roku 2012 do roku 2016, originálním způsobem zachycuje běžné i podivuhodné momenty z běhu života dramatika, spisovatele, disidenta a našeho prvního porevolučního prezidenta. Ani v této velkoformátové (200 x 150 cm) „životopisné" sérii nezůstal malíř nic dlužen svému dlouhodobému předsevzetí vracet na uměleckou scénu tradiční malířské žánry, jako jsou portrét a historická malba, které syntetizují zkušenost současného umění s tradicí západního malířství. Havlovská série tak v něčem, ale zcela jinak a nově, navázala na legionářský a masarykovský cyklus, ale i na práce, kde se malíř vrací k určitým symbolickým epizodám z československého života, například k obrazu Na lovu, znázorňujícím Gustáva Husáka s uloveným zajícem, či k tančícímu páru, kde mužem je spisovatel a prezident Antonín Zápotocký.
Havlovské téma malíř ovšem nezpracoval jen v obrazech, ale také v mnohočetné sérii prací na papíře, kdy technikou lavírované tuše rozkrývá řadu dalších momentů ze života pana prezidenta, a to v časovém oblouku od dětství až po závěr života. Ve svém úhrnu jde tedy o svéráznou, překvapivou a lehce kontroverzní obrazovou havlovskou „kroniku", do které se Tomáš pustil s předsevzetím vnitřní nutnosti, navzdory havlovské posthumní konjunktuře.
Na obrazech s Havlem pracoval Tomáš poměrně dlouho. Téma a způsob jeho provedení přeci jen dotíraly svojí „historickou" závažností. Podstatným už byl výběr momentek ze života pana prezidenta; obrazového fotografického materiálu bylo sice habaděj, důležitá ovšem byla vizuální a významová syntéza, která by vystihla podstatu Havlovy osobnosti a současně umožnila formální posun Tomášovy symbolické malířské řeči. Práce s krémově pastelovou barevností, jak se objevila v předešlých sériích s Poustevníky a v dílech prolínajících v rajské souhře svět lidí se světem zvířat, je zde použita s velkou obezřetností a oproti zmíněným pracím s poněkud větší barevnou škálou. Na obrazové lehkosti to však neubralo – i přes tradiční pevnou malířskou naraci. V cyklu také Tomáš pracuje s dvojím typem pozadí, jednak promalovaným, ale také s takovým, kde holé plátno, našepsované průhlednou vrstvou, zůstává podkladem figurální kompozice. Na těchto obrazech dochází k zvýznamnění motivu, neobtěžovaného nutností malířsky pojímat pozadí; dostavuje se tak mimo jiné efekt „freskovitosti", kdy se obraz jakoby vynořuje ze své historie na „zdi" plátna.
Cyklus se vnitřně dělí na tři období – zachycuje jednak dětství či mládí Václava Havla, dále spisovatelské a disidentské dění před listopadem 1989 a poté prezidentskou periodu. Námětové rozvrstvení se týká jak malovaných obrazů, tak prací na papíře, přičemž obrazy jsou pochopitelně komplikovanější a vrstevnatější. Výběr zobrazených motivů je různorodý, od rodinného prostředí až po státnické události, respektive je veden významem pro symbolické hodnoty, které má obraz nést. Cyklus je svým způsobem kontroverzní, není historickou kronikou ani pouhou oslavou mimořádné české osobnosti. Jako takový nemá žádný sklon k patosu ani k popisnému vyjadřování, je syntetickým obrazovým vyprávěním, malovaným s přesně čitelnou nadsázkou a malířským vtipem. Ať už jde o setkání Václava Havla se skupinou Rolling Stones, kde prezident hraje s frontmanem Mickem Jaggerem dětskou hru přebíranou na pozadí hradeb Strahovského stadionu, nebo se setkává s buddhisticky oblečenou postavou, která může být dalajlámou, ale třeba i kambodžským králem, či na obraze z dětství, kde jedna z dvojic může připomínat Huga Haase s Adinou Mandlovou, ale také nemusí, jde vždy o vrstvení významů a jistou uvolněnost pro divácké čtení obrazového příběhu. Svojí obrazovou narací může cyklus trochu připomínat vrcholně či pozdně gotické a barokní série ze života světců – i tato „historizující a svatořečící" narážka je ve hře.
Smyslem celého cyklu, završeného obrazem píšícího Havla – se strojem i počítačem – obklopeného v rozích barokními oblaky, je ale schopnost podívat se na tuto již historickou postavu přirozeně a způsobem, který odpovídá jak jeho přístupu k životu, tak také modu živého a žitého Císařovského malířského „vyprávění", jak se postupně vyvíjí za více než třicet let umělecké práce.
 
Poustevníci
Svět vnímáme přes obrazy – skutečné i virtuální. Mezi nimi ty, které vznikají tak tradičně, jak jen to jde, tedy jako v případě Tomáše Císařovského olejem na plátno, mají svojí naléhavou bezprostředností, dynamickou statičností, „pomalostí" vzniku jaksi skutečnější sílu než uplývající spotřební a mihotavá média. Namalované obrazy, mixované z historizujících odkazů, z hutnosti zobrazivých postupů, z přesně dávkované míry stylizované reality, nás prostupují citovostí a významem, a omamují tak jedinečnou nezastupitelností. Lákají živou a žitou zkušeností. Tomáš prostřednictvím obrazů zkoumá míru své i naší odpovědnosti za stav světa; poptává se, jakou roli v tom všem hraje člověk, o co mu jde, kam dojde; a neopomene zdůraznit, že každý má svoji volbu, každý rozhoduje sám za sebe, má tedy tu jedinečnou odpovědnost, které se nezbaví až po hranici smrti.
Možná, že každý z nás nezadržitelně směřuje na skládku civilizace, kde se rozvalí, uondán zápasem za vyniknutí mezi druhými, spočine mezi nezničitelnými odpadky, hlavu položí na vybitý notebook a se vzpomínkou na krajinu, která už zbývá jen v pralesích či
velehorách, začne čmárat do prachu svoji poslední kresbu.
Co na ní bude? Těžko říct, ale ono existenciálně zpytující rozpoložení můžeme předpokládat a sledovat u série Poustevníků, zdánlivě rezignujících na tržní závody a při vědomí svého věku ctící nutnost zaměřit se už jen na podstatné věci. Cítíme v těchto obrazech s krémovou barevností poctu braunovskému baroku, evokaci na pískovcové poustevníky, na Onufria či Garina, rozpadající se, pomalu chřadnoucí už téměř tři sta let v lesích nedaleko Kuksu. Jde také o připomínku myšlení, které již před staletími odtrhovalo jedince od halasu světa, aby mohli přemítat o záležitostech nadčasových a nadzemských. Není současný malíř také odrazem tohoto stavu, nestává se sám pro sebe vousatým poustevníkem uvnitř ateliéru, s monografiemi a knihami o umění, s myšlenkami na pravdu a skutečnost, s prací, která nutně ctí analogový postup, kdy se ruka dotýká materiálu a mysl myslí na věčnost?
Na jiných pracích se ženská a mužská těla vznášejí v jakési beztíži a bájeném bezčasí, aby se kontaktovala se zvířaty a odkázala, mimo jiné, na estetizaci krásného těla od antiky přes renesanci až po současnost. Člověk a zvíře jsou zřetelným přiznáním okouzlení antickým řeckým a římským malířstvím a římskými mozaikami, těmi fascinujícími podlahami, které přežívají v báječné barevnosti uprostřed ruin staré civilizace.
Poustevníci i z antiky se vynořující bytosti mají něco z etiky stoicismu. Pokud shrneme její zásady jako vědomí nutnosti „žít ve shodě s přírodou", tedy to, že člověk má jednat ve shodě s vlastní přirozeností a projevovat se jako rozumná a společenská bytost, chápeme tak étos těchto Tomášových prací.
Přemýšlí-li člověk o věčnosti a odtržení, je možná víc v současnosti, než by se na první pohled zdálo. Tomáš se nikdy neschovával před nutkavostí komentovat prožívanou skutečnost, komentovat ji ve svých obrazech, tedy využívat symbolickou formu obrazu s celou jeho dosavadní dějinnou zkušeností a syntetizovat tak v obrazech to, co nelze jen tak popisovat slovy či jinými mediálními zjednodušeními. Někdy tak činí i ve velmi malém obrazovém formátu. Zjevuje se tak něco, co je svým vtipem, nadsázkou, sarkasmem, pousmáním, povzdychnutím, hlesnutím, pointou za běžnou mírou naší zkušenosti, ale přesto je to živé, možné, přesvědčivé. Kam to s každým z nás smýkne? Nikdo neví. Nezpochybnitelnou láskou a zároveň éterizujícím vyvažováním malířské práce ve věčném oleji jsou pro Tomáše akvarely. Plní jimi nekonečné deníky ze svých cest, provázejí dlouhodobě jeho tvorbu, ale zdá se, že nesnesitelné lehkosti akvarelu propadá malíř stále více a více a více. Vznikají rozsáhlé cykly, na různých formátech, někdy ovšem zvíci i velikosti pouhé pohlednice. Jsou na nich variace ženských i mužských aktů či více těl najednou, jsou zde i další motivy z „velké" Tomášovy tvorby, ale jsou zde i jen takové těkavé studie mraků a oblohy, ne nepodobné nekonečným studiím malířů baroka či devatenáctého století. Také se objevují krajiny, někdy tak minimální, až mizí pod obzor. V mysli i na papíře se rozpíjí barva. Co zbývá malíři? Nekonečný horizont věčnosti.
Martin Dostál
 
Vernisáž výstavy:
    Foto: Martin Kusyn
 

 

Audio-video ukázky