Galerie současné malby – DIVADLO ANTONÍNA DVOŘÁKA 

AKTUÁLNÍ VÝSTAVA
VÁCLAV BUCHTELÍK: LEŽ 1986
7. ledna 2019 – 8. března 2019
 
V rozhovoru pro internetový magazín Ostravan v závěru roku 2017 se Václav Buchtelík (*1990) kromě jiného zmínil o tom, že z optimistických nálad příliš tvořit nedokáže, že jako zdroj inspirace je pro něj daleko důležitější vnitřní tenze. Výstava jeho obrazů v Galerii současné malby v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě, jakoby přímo ilustrovala toto autorovo krédo. 
Václav Buchtelík před pár lety absolvoval malířský ateliér prof. Daniela Balabána na Fakultě umění Ostravské univerzity (2015). Pro jeho obrazy a objekty byla už tehdy typická jakási neuhlazená syrovost a zdůrazněná těžkomyslnost podaná prostřednictvím robustního a až expresivního malířského rukopisu, stejně těžkého jako jsou těžké baldachýny a polstrovaná křesla na některých jeho obrazech. V kombinaci se světelnou dramaturgií, v níž by leckterý divák mohl odhalovat reminiscence k baroknímu tenebrismu, se tak před námi otevírá malířský svět, v němž není příliš místa pro optimismus.
Pro svůj doposud poslední cyklus obrazů nazvaný „Lež 1986“ našel inspiraci ve svatební fotografii z téhož roku. S vizuálem této podobenky pak dále pracuje – opakuje jeho základní kompoziční rámec proto, aby mohl variovat destruktivní zásahy vůči původnímu zobrazení. Tato gesta připomínají někdy východiska dekoláže, jindy zas postupné abstrahování od jednotlivostí. Autor tím rozrušuje mimetické vazby k zobrazeným skutečnostem a ve spojitosti s volenou barevností pak celek proměňuje v symbolické gesto-výkřik, který graduje v těch obrazech cyklu, v nichž je temnosvitná technika dovedena ad absurdum – nepotkáme tu už světelně dualistickou scénu s prudce nasvíceným ústředním motivem v popředí doplněnou obklopujícími hlubokými stíny. Dominantní jsou naopak samotné temné siluety vsakující se do téměř identického pozadí. Jsme svědky metamorfózy reality od konvenčního zobrazení k zlověstnému vyznění, v němž naděje, stejně jako pravda, vyjasnění a katarze zanikají v temném hukotu nenávratna.
Velké události, významná data, důležitá výročí tu blednou v odlesku osobní či rodinná historie zaplněné traumaty a nevyřčenými či nereflektovanými vinami. Paměť, která ví o traumatech, která se lety neumenšují, ba spíše naopak. To čím se tu autor zabývá, je paměť, která si je vědoma toho, že lež nebyla nahrazena pravdou. A ten, kdo tu maluje, je autor, který tuší, že umění je jediným nástrojem, který může přispět k tomu, jak se s vlastními determinanty ukrytými ve vzpomínkách (ne)vyrovnat.
 
Vernisáž výstavy:
    Foto: Martin Kusyn
 
Fotografie obrazů:
 
     
      Foto: Martin Kusyn